#photo day 13

9K 941 37
                                    

Cenu života si člověk uvědomí až v momentě, kdy ležíte na smrtelné posteli či vám zbývá jen pár dní nebo let života. Proč to lidé dělají? Proč si neuvědomí, co mají? Mají spoustu času na napravení chyb, na výletování, založení rodiny či se hluboce zamilovat. Člověk, který umírá, se musí vzdát postupně všeho... a nakonec i sám sebe.

Můj stav se zhoršil. Dopřála tomu dost psychika. Našli mě v bezvědomí na dívčích toaletách. Odvezli mě do nemocnice, kde budu několik dní, možná i týdnů, než bude zase vše v pořádku... V pořádku! To nebudu už nikdy...

Byla jsem na ozařování, kam budu chodit častěji. Znovu se cítím prázdně, vyčerpaně a bezmocně. Ráda bych s tím bojovala, ale jak?

Zavřela jsem své oči a přestala vnímat to známé nemocniční: ,, Píp,'' které hlásilo, že mé srdce bije tak jak má. Představila jsem si rozkvetlou louku, na které byla rozprostřená velká deka. Na ní seděla moje maminka s tatínkem. ,, Pojď k nám!'' pověděli mi. S úsměvem jsem k nim běžela, ale v tu ránu mě zastavilo něco horšího.

,, Fibriluje! Honem! Defibrilátor!'' zaslechla jsem za sebou. Srdce se mi zastavilo? ,, No tak, holka! No tak!'' Slyšela jsem. Byla jsem zase v šoku. Cítila jsem strach! Strach ze smrti! Nechtěla jsem ještě odejít i přesto, že jsem měla hrozný život. Ještě ne... Nejsem připravená!

Pohlédla jsem do očí maminky a tatínka a poté se rozběhla na opačnou stranu odkud jsem přišla. Né a né úniku z tohoto prokletého místa.

,, Přestaň!'' Říkal někdo druhý. ,, Čas smrti-''

A v tento moment jsem se probudila. Sen či spíš noční můra o své smrti nebyla moc dobré znamení. Zhluboka jsem dýchala a snažila se s tím vyrovnat. Strach, který jsem pociťovala stále přetrvával. Rozhlédla jsem se kolem sebe, kde byly sestry a doktoři, kteří kontrolovali můj náhlý stav.

Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
365 photos | CZ (revize)Kde žijí příběhy. Začni objevovat