Každá fotka je jedinečná. Najdete v ní spoustu emocí a skrytých tajemství. Co ale znamenají fotky pro nešťastnou dívku jménem Friday? Pro ní znamenají život. Lépe řečeno...poslední vzpomínky na její ''život''.
,,365 dní mi zbývá a proto 365 fotek...
Jste mladí a už zapomínáte na důležité věci? Nebojte, nejste sami. Zapomněla jsem vyzvednout dárky k Vánocům pro svého přítele. Se bušícím srdcem, jsem se tam dneska vydala. Bála jsem se, že už to tam nemají, ale jako vždy jsem se bála zbytečně. Stále to měli zarezervované na mé jméno. Z celého srdce jsem jim byla vděčná a díky nim jsem se nevracela domů s prázdnou. Aspoň něco veselého se za ten den stalo. Proč o tom mluvím? Protože se stalo něco, co jsem už nedoufala, že se někdy stane, ale jelikož jsem byla vždycky naivní, stát se to muselo...
Vystoupila jsem z tramvaje a pomalu se prodírala přes všechny ty lidi. Kráčela jsem směrem k autobusové zastávce, když mě najednou začala bolet hlava. Musela jsem na chvilku zastavit. Promnula jsem si čelo a poté se napila vody, kterou jsem si koupila. Vydechla jsem a pokračovala ve své cestě dál, jenže se mi podlomily nohy a já upadla tvrdě na zem. Snažila jsem se postavit, ale nešlo to. Mé nohy mě vůbec neposlouchaly. Bála jsem se, co se to se mnou děje. Lidé se zastavili a ptali se, zda jsem v pořádku. Naneštěstí to netrvalo dlouho a postupně jsem zase mohla ovládat své nohy. ,, Nevolejte prosím záchranku!'' Pověděla jsem a pomalu se začala zvedat.
,, Nejste v pořádku!!''
,, Jsem v pořádku! Nevolejte ji! Už se cítím dobře!'' postavila jsem se na nohy. Cítila jsem, jak se mi klepou a jsou takové nejisté, ale chtěla jsem všem ukázat, že už je mi dobře. ,, Moc vám děkuji za pomoc! Udělalo se mi jen trochu špatně!'' Pověděla jsem, sebrala své dárky a pomalými krůčky se vydala dál.'' Můj pohyb nebyl stále dokonalý. Na tváři se mi objevily slzy smutku. Tohle nebylo normální, co se mi stalo. Trvalo to déle jak minutu...
,, Ne...Ne!'' říkala jsem si potichu. ,, Nechci být zase nemocná, nechci, prosím!'' šeptala jsem si pro sebe a nenápadně si stírala slzy, které mi tekly po tváři. S hlavou skloněnou k zemi jsem se dostala až na autobusovou zastávku, kde jsem se posadila a vyčkávala. Celou dobu jsem sledovala své nohy, které se zdály, že jsou už zcela v pořádku.
Teď mám poměrně šťastný život! Nic mi ho nemůže zkazit! A nezkazí...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
PS: Dneska jsem vydala nový příběh. Pokud se vám líbí 365 photos, tenhle by se třeba taky líbil. Je v podobném stylu, ale místo instagramu je tam messenger :D Je to o dívce jménem Blue (Schválně se takhle jmenuje, není to překlep :D)
