Každá fotka je jedinečná. Najdete v ní spoustu emocí a skrytých tajemství. Co ale znamenají fotky pro nešťastnou dívku jménem Friday? Pro ní znamenají život. Lépe řečeno...poslední vzpomínky na její ''život''.
,,365 dní mi zbývá a proto 365 fotek...
Včerejší procházka s ním byla tichá. Akceptoval moji potřebu mít klid. Potichu kráčel vedle mě s rukama za zády a díval se na oblohu s lehkým náznakem úsměvu. Nemohla jsem se ho vynadívat. Pomalu jsme kráčeli k mému domu. Strach, který jsem ještě před chvilkou měla, ze mě opadl. Poslední věta, kterou mi řekl, byla: ,, Dobrou noc,'' a odešel.
Nyní jsem toužila po půlnoční procházce znova. V hloubi duše jsem doufala, že se tam znovu objeví. Přesně v tu samou dobu jako včera jsem vyšla z domu. Bylo chladněji a obloha temnější než minule. Kráčela jsem pomalu na stejné místo. Rozhlížela se s obavami kolem sebe a toužila spatřit tu tmavou siluetu mužské postavy.
V osmé třídě na základní škole jsem byla do něj zamilovaná, avšak ta neopětovaná láska se rázem rozplynula. Teď ten pocit cítím znovu, tentokrát se špetkou naděje. Proč to ale dělám, když vím, že i kdyby to vyšlo, stejně o něj přijdu a on o mě?
Stála jsem před temným křovinným bludištěm. Silnice se točila dál do lesa. ,, Dobrý večer,'' zastavila jsem se a otočila se za hlasem. Michael seděl na obrubníku.
,, Nečekala jsem tě tady,'' zalhala jsem mu.
,, Jistě...'' zašeptal a mírně se usmál. V tento moment nastalo ticho.
,, Takže...'' nevěděla jsem, co říci. ,, To si byl ty?'' Víc jsem neřekla. Pokud by nevěděl o čem mluvím, zeptal by se. Pokud ano, odpoví.
,, Jo...'' pověděl a zahleděl se před sebe.
,, Proč?''
,, Ty si ptáš proč?!'' pohlédl na mě.
,, Nemám moc zrovna hezký život a teď, když víš pravdu, proč se o mě zajímáš? Lituješ mě?'' srdce se mi rozbušilo. Cítila jsem v sobě tolik emocí, které se nedaly popsat.
,, Ne...to ne...'' zakroutil hlavou a poté si ji na okamžik schoval do dlaní. ,, Nevím, jak to vysvětlit. Prostě mi to všechno došlo. Navíc ty si zasloužíš lepší život...''
,, Takže to vlastně děláš z lítosti...'' zašeptala jsem.
,, Věř mi! Fakt ne!'' pověděl a znovu se na mě podíval. Nevěděla jsem, zda mu mám věřit. Byla jsem od malička naučená nikomu nevěřit. ,, Říkala si, že mi dáš šanci...''
,, Aha...'' zakroutila jsem hlavou. ,, To jsem ale řekla Kevinovi, tvému poskokovi, ne tobě do očí!'' Přecházela mě nálada sedět s ním po boku. Vstala jsem a pomalu kráčela zase zpátky ke svému domu.
Michael vyskočil hned za mnou: ,, Omlouvám se, asi jsem to neměl dělat tímhle způsobem. Měl jsem hned na začátku naznačit, že to jsem já, kdo o tebe stojí! Kdo se do tebe bezhlavě zamiloval!''Zastavila jsem se. Opravdu řekl to slovo? Slovo:
Zamiloval?
Slovo, které jsem naposledy slyšela od svého tatínka?
Co mám teď udělat?
Tak takhle kapitolka byla delší. Snad se i dnes líbila! Těšte se na další, protože vás toho čeká opravdu hodně! Jak bolesti, tak i štěstí :)
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
