Každá fotka je jedinečná. Najdete v ní spoustu emocí a skrytých tajemství. Co ale znamenají fotky pro nešťastnou dívku jménem Friday? Pro ní znamenají život. Lépe řečeno...poslední vzpomínky na její ''život''.
,,365 dní mi zbývá a proto 365 fotek...
Máte taky rádi zdobení stromečku? Já to tento rok miluji! Dělali jsme to sice na poslední chvíli, ale dokázali jsme vykouzlit z toho strohého stromečku něco famózního. Celý obývací pokoj jsme vyzdobili vánočními ozdobami včetně toho zaprášeného krbu. Na něj jsme pověsily punčochy a já do nich potají dala své dárky. Na tváři se mi objevil úsměv štěstí, když jsem dávala hodinky pro Michaela do jeho punčochy. Měl oslavovat s námi. Těšila jsem se celý den na jeho příchod...
Vztah s matkou byly lepší než předtím. Naskytly se sice někdy srdceryvné a nepochopitelné hádky, ale ano, lepší to bylo. Se sestrou jsem vztahy ale napravovat ani nechtěla.
Vzhledem k tomu, že už se v naší rodině nenacházel nikdo v mladším věku, který věřil v existenci Santy, dárky jsme už dali odpoledne tohoto dne pod stromeček. Skateboard byl pro mě těžké zabalit tak, aby to vypadalo aspoň trochu úhledně.
,, Sakra!'' zašeptala jsem, když jsem si vzpomněla na jednu důležitou věc. Tradičně každý rok kupujeme krocana, tedy já jí kupuji a tento rok, jelikož jsem byla hodně zaneprázdněna jinými věcmi, jsem na to zapomněla. ,, Katherine?'' zakřičela jsem na matku z obývacího pokoje.
,, Copak?''
,, Musím zajet do města. Zapomněla jsem koupit krocana...''
,, No vidíš to, co děláš! A přitom jsem ti to připomínala,'' pověděla mi s náznakem hněvu, což mě trochu zklamalo. Tohle byl první rok, co jsem na to zapomněla.
Vzala jsem si na sebe teplejší bundu a vyrazila. Venku bylo už chladno, ale stále žádný sníh nebo nějaký náznak příchodu zimy. Vypadalo to, jako kdyby bylo teprve konec listopadu. To je tady zcela normální. Nikdy to nebyly pravé Vánoce se sněhem. Možná kdysi dávno.
Pohlédla jsem na nebe a zamračila se. Začalo se stmívat a to bylo teprve čtyři hodin odpoledne. Už teď jsem věděla, že až se vrátím domů, bude tato pustá ulice pohlcená v temnotě a Michael už bude v pohodlí domova sedět u stolu s mojí sestrou a matkou. Obávala jsem se ale, že krocan počká do zítra. Jeho příprava a pečení je docela dlouhodobá záležitost a Katherine určitě nebude mít chuť do půlnoci dělat naši štědrovečerní večeři. I tak jsem ho chtěla koupit. Tradice je tradice...
V autobuse jsem se po celou dobu dívala z okna ven na všechny lidi. Vypadaly šťastně. Hlavně děti, které se těšily na zítřek, až časně ráno přiběhnou ke stromečku a začnou si rozbalovat dárky. Milovala jsem ten jejich radostný smích. Milovala jsem děti a proto jsem toužila mít aspoň dvě a možná víc, kdo ví!
Odtrhla jsem pohled a vstala. Dorazila jsem na místo do centra tohoto velkoměsta. Teď už jen najít prodejnu, kde budou mít poslední zbytky krocanů.
***
Usmála jsem se, když jsem uslyšela povědomé vyzvánění telefonu příchozího hovoru. Michael už se o mě obával. ,, Ahoj, zlato!'' pozdravila jsem, telefon si podržela na rameni a přendala si tašku s nákupem do druhé ruky, abych mohla svůj mobil pevně stisknout v pravé ruce.
,, Ahoj, tak kde jsi?'' zeptal se.
,, Už jdu na autobusovou zastávku a pak jedu přímo domů. Neboj se, ano?'' povím mu.
,, To víš, že se o tebe bojím! Po městě se potuluje spoustu zlodějů a..a pedofilů a úchylů a já nevím co.'' poví s jasnou známkou strachu v hlase.
,, Opravdu! Už jsem na cestě domů. Teď se tady nemůže nic stát.'' Rozhlédnu po očku po hlavní silnici a začnu přecházet. ,, Sakra!'' vykřiknu, jelikož se mi uprostřed silnice protrhne taška, ze které spadne okurka, kterou jsem ještě dokoupila k zeleninovému salátu, jež jsem se rozhodla dnes večer udělat.
,, Co se děje?'' vykřikne na druhé straně telefonu vyděšeně Michael.
,, Nic, nic!'' povím mu, seberu okurku a chytím tašku zespodu, aby se z toho nemohlo nic dalšího vysypat. Pomalu jsem se začala zase drát na nohy, abych mohla pokračovat v cestě dál, jenže pak...
***
- MICHAEL -
Píp, píp, píp, píp
Pravidelný zvuk, který hlásil výpadek. ,, Friday?'' povídám bezradně do telefonu. ,, Friday!'' zopakuji a poté se podívám na displej. Vypadlo to. Srdce mi bolestí poskočilo. Nadechnu se, vydechnu a opět vytáčím Friday číslo. Nikdo to nebere. ,, No tak!''
,, Co se děje?'' zeptá se mě nevlastní matka mé přítelkyně.
,, Firday mi to típla a teď mi to nebere. Řekl jsem ji, že se o ní bojím a ještě mi tohle udělá naschvál.'' povzdechnu si a sednu si do křesla. Byl jsem nervózní. Venku už byla naprostá tma, i když se chýlilo teprve k osmé hodině večer. Zadíval jsem se do plápolajícího ohně v krbu a snažil se uklidnit. Nemohu být přeci tak hysterický.
Vteřiny a minuty ubíhaly a já se stále nemohl uklidnit. Můj vnitřní instinkt mi šeptal do ucha nekalé věci. ,, Michaeli?'' do obývacího pokoje vstoupila Katherine s telefonem v ruce. Na tváři měla zděšený výraz, který jasně napovídal, že je něco špatně.
,, Co se stalo?'' vystartoval jsem na nohy a přispěchal k ní. ,, No tak mluv! Co se stalo?!'' vykřikl jsem na ní, jelikož mi to začínalo docházet. Srdce mi bušilo jako o závod.
,, Friday...'' vyslovila jen a mě to bylo hned jasné. Běžel jsem si pro bundu, kterou jsem si přehodil jen přes ramena a druhou bundu jsem hodil na Katherine. Beze slov jsem vystartoval ven a matka Friday kráčela hned za mnou. Nevlastní sestra v nevědomosti seděla u sebe v pokoji.
V autě jsem se díval z okna a jen stěží jsem držel ty slzy, které se mi draly na povrch. Katherine nevěděla co říci. Jen mlčky řídila. ,, Můžete zrychlit?'' Pohlédl jsem na ni. Opět nic nenamítala. Věděla, jak se cítím, protože to samé cítila ona, i když si to nechtěla připustit. Po celou dobu se na Friday chovala hnusně, ale teď... když jí šlo o život...
O život. Ty slzy jsem už nemohl udržet. Potichu jsem začal plakal. Vím, že jsem jí ze začátku ublížil a neměl jsem to dělat. Miluji ji! Tohle se nemělo stát.
,, Srazilo jí auto,'' vyhrkla slabě nevlastní matka po chvíli. ,, Řidič ji neviděl. Byla uprostřed silnice, shrbená a zrovna něco sbírala.'' doplnila a hlasitě polkla. Cítil jsem, že ona sama se snaží potlačit ten zármutek v jejím srdci. ,, A ten řidič byl opilý ještě ke všemu...Aspoň to mi zdělili po telefonu.''
,, Zabiju ho...'' zašeptal jsem.
,, Michaeli, teď nedělej ukvapené závěry, ano?!''
,, Jak nemám dělat ukvapené závěry, když mi umírá přítelkyně?!'' zařvu na ni a pohlédnu maceše do očí. ,, Jak myslíte, že by se zachovala její pravá matka?'' odfrknu si. ,, Jak by jste se zachovala vy, kdyby vaše nejmilejší dceruška ležela v nemocnici a šlo jí o život?'' Na to nic neodpověděla. Místo toho pevně sevřela volant. Já se opět otočil od ní pryč a zadíval se ven. Už jsme byly jen kousek od nemocnice. Už jen kousek...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
