Každá fotka je jedinečná. Najdete v ní spoustu emocí a skrytých tajemství. Co ale znamenají fotky pro nešťastnou dívku jménem Friday? Pro ní znamenají život. Lépe řečeno...poslední vzpomínky na její ''život''.
,,365 dní mi zbývá a proto 365 fotek...
Byly to napřed sekundy a následně minuty. Srdce mi bušilo jako o závod, jelikož jsem nevěděl, co se děje. Mé podvědomí si aspoň neuvědomovalo, co se děje. Přecházel jsem opět z místa na místo a čekal. Netrvalo dlouho a všichni začali vycházet z místnosti. Nakonec vyšel doktor. S posmutnělým výrazem. ,, Tak?'' přistoupil jsem opět k němu jako včera. Napřed mi pohlédl do očí a poté se otočil na sestru.
,,Kontrolujete její stav častěji. Tohle se může ještě opakovat.'' Stále napjatý jako špejle jsem tam tvrdě stál a čekal na odpověď. Otočil se konečně na mě a dal si ruce v bok: ,, Její srdce jsme dokázali nastartovat. Bohužel to trvalo dlouho. Mozek nedostával během dvou minut kyslík. Je to sice ještě čas, kdy se mozku nemá nic stát, ale každý člověk to má jiný. Průměrně jsou to tři minuty.''
,, Takže, co mi tím chcete říct?''
,, Mohli jsme jí poškodit mozek ještě víc než měla předtím...''
,, Jak poškodit víc než předtím! Tak snad jste to spravili, ne? Co jste dělali na tom sále tak dlouho? '' dal jsme si obě ruce na hlavu a snažil se nevytrhnout si své vlasy. Byl jsem v této chvíli na dně.
,, Jak jsem řekl...měla rozsáhlé poškození mozku. Nemuseli jsme spravit vše. Mohlo nám něco uniknout.'' pověděl a sklopil zrak.
Já si odfrkl. ,, Jak vám mohlo něco uniknout. Jste doktoři! A co zapříčinilo tu zástavu srdce?''
Doktor se zamyslel. ,, To prozatím nevíme. Mohla mít vrozenou srdeční vadu, o které sama nevěděla a ...a nebo nádor na srdci či otok mozku, který potom zapříčinil zástavu srdce.'' Promnul jsem si své čelo a začal přecházet z jednoho místa na druhé.
,, A co teď?''
,, Budeme jí častěji kontrolovat,''
,, Nic víc?'' pohlédl jsem mu opět do očí.
,, Nic víc zatím dělat nemůžeme.'' vydechl jsem a začal přikyvovat. Tohle říkají vždycky, aspoň v seriálech! Kdyby tady byl Dr.House, byla už by zdravá!
,, Dobře, dobře a mohu za ní jít?'' optal jsem se.
,, Myslíte, že je to teď dobrý nápad?''
Znovu jsem si odfrkl. ,, Chci být s ní! Prosím...'' naléhal jsem. Do očí se mi draly znovu ty studené slzy. Doktor přikývl a potom mě vpustil dál.
Klepaly se mi obě ruce i nohy. Kráčel jsem k ní pomalu, jelikož jsem se bál, že čím blíže k ní budu, tím větší je pravděpodobnost, že se to opět stane. Byla to blbost. Člověk nikdy nemohl tušit, kdy se něco může stát. Usedl jsem na tu samou židli jako předtím, vzal ji lehce za ruku, jemně jí začal hladit po hřbetu a jen tiše seděl.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
