Lexie neměla jednoduché dětství. Její otec ji opustil, její strejda umřel tou nejdivnější smrtí a celá její rodina uhořela při požáru. Sice přežila, ale stále sebou nese následky jak fyzické tak psychické. Život jí nezlehčuje ani její adoptivní brat...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
,,Co tu chcete? Kdo vás sem pustil?"
,,Už odcházíme."
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Derek nás odvezl do léčebny dlouhodobě nemocných a mě ihned v tu chvíli došlo, co mu Derek chtěl ukázat. Derek vyšel z auta jako první a já ho následovala. Chytila jsem ho v pochodu za ruku a zastavila jsem ho.
,,Proč mu chceš ukázat Petera?" zeptala jsem se ho a hledala v jeho očích odpověď. ,,Co s tím mají společného Arg-" zastavila jsem se ve větě. Dech i tep se mi zrychlily nehorázným způsobem, jak mi kolečka v hlavě začaly fungovat. ,,Ne-to...myslíš si, že...?" sotva jsem ze sebe vypravila. Sklopila jsem zrak na mou ruku na Derekově a začala jsem nahlas přemýšlet. ,,Policie přece neví, kdo požár založil." dodala jsem, ale spíše pro sebe.
,,Policie neví to co já Lexie. Někdo z Argentů založil ten požár." vysvětlil mi Derek jemně, jakoby se bál, že se tady zhroutím. Podívala jsem se mu do očí, potom na Scotta, který nás pozoroval z Derekova černého auta a určitě nás poslouchal.
,,Argentovi přece zabíjejí vlkodlaky." kroutila jsem hlavou. ,,V tom domě nebyli jen vlkodlaci. Byli tam i normální lidi Dereku. Šlo by to proti jejich kódu." Derek mi na to ale neodpověděl. Jen kývl hlavou ke Scottovi, který vyskočil z auta a přišel za námi. Smířená s tím, že nedostanu odpověď jsem se rozešla k nemocnici, kterou jsem už znala jako vlastní dům.
Prošla jsem kolem informací, kde pro tentokrát nikdo neseděl a namířila si to do Peterova pokoje, zatímco mě dva vlkodlaci následovali. Otevřela jsem dveře do jeho pokoje, který byl temný. Telefonem jsem si svítila na cestu a rozsvítila jsem lampičku u Peterovy postele. Už byl večer, takže mi nehrálo v hlavě, proč stále seděl na vozíku.
,,Proč už nejsi v posteli co?" zeptala jsem se ho jemně, jako bych čekala na odpověď. ,,Určitě za to může ta Jennifer." klekla jsem si před Petera a pohladila jej po shořelé kůži, která byla identická té na mých rukou. ,,Až se z toho dostaneš, budeme dvojčata." zasmála jsem se a sundala si bundu a tím odkryla své spálené ruce. ,,Vidíš?" ukázala jsem je mu. ,,Tak se uzdrav Petere. Prosím." naléhala jsem na něj. Dívala jsem se mu do očí, které smiřovaly jiným směrem než na mě. Nechala jsem na něm pohled, když jsem slyšela dveře a Dereka se Scottem vejít do místnosti.
