Lexie neměla jednoduché dětství. Její otec ji opustil, její strejda umřel tou nejdivnější smrtí a celá její rodina uhořela při požáru. Sice přežila, ale stále sebou nese následky jak fyzické tak psychické. Život jí nezlehčuje ani její adoptivní brat...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
,,Byla to sranda. Měla bys tam jednou jít."
,,Plánuju to. Upustil jsi mýdlo?"
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Na druhý den mě táta pustil do školy. Sice to stálo spoustu přemlouvání, ale už tak jsem byla pozadu a nemohla jsem si dovolit zbytečně zameškat další dny a hodiny školy. Pravidla která nastavil byla ale jasná.
Pokud se budu cítit zle nebo slabě, mám to ohlásit a jet domů.
Když teda pojedu domů, někdo musí jet se mnou a musí mě tam odvézt.
Žádné rozptylování a zbytečné rozrušování.
Jednoduchá pravidla, která jsem mohla akceptovat. Tentokrát jsem pro změnu jela do školy se Stilesem, který mě měl hlídat. Právě jsem stála u skřínky, kde jsem si vytahovala učebnice na další hodinu, když zazvonil zvonek. Batoh jsem si přehodila před rameno ruky, na které byla sádra a učebnice jsem si položila do druhé.
,,Jak já nenávidím teenagery." slyšela jsem hlas trenéra Finstocka, když jsem zavírala skřínku.
,,Jo, jsme nejhorší." snažila jsem se sdílet jeho bolest přes můj komentář, který jsem podala ironicky, ale s lehkým smíchem. Trenér se na mě otočil, jakoby byl v šoku, že ho někdo slyšel. Když ale viděl, že jsem to byla já, tak se v obličeji trochu uvolnil.
,,HEJ! NEMÁTE BÝT VE TŘÍDĚ?!" zakřičel do plné chodby. Všichni se nad hlasem trenéra rozuprchli do tříd, které si ani nejsem jistá, zda jsou jejich. Jen se snažili dostat z jeho zorného pole. Zakoulela jsem očima a vešla do třídy před trenérem, který za sebou hlasitě zabouchl dveře a u svého stolu shodil pár knížek. Posadila jsem se na své místo vedle Stilese a sledovala vývoj trenérovy hodiny. ,,Tak jedem, jedem. Sednout, máme spoustu práce." zvolal do třídy netrpělivě, když někteří studenti ještě neseděli na svých místech. Trenér jako další napsal něco na tabuli a práskl učebnicí o stůl. ,,Tak začneme." ,,Kdo mi shrne včerejší domácí četbu?" zeptal se a já jsem vykulila oči. Já na tu četbu úplně zapomněla. Ani jsem nevěděla, co jsme měli číst. Pomalu jsem sjela po židli dolů a doufala, že mě nevyvolá...vlastně jsem doufala, že si mě vůbec nevšimne. ,,Ruku dolů Greenbergu. Všichni vědí, že tys to četl." zastavil žáka, kterého z celého srdce nenáviděl. ,,Co třeba..." začal chodit po třídě když zastavil před mou lavicí, viděla jsem svůj konec. Jenomže mě překvapil, když nevyvolal mé jméno. ,,McCall!"
