DIARY WITH SECRET MEMORIES

37. chapter x

Zoe se probudila, pořádně se nadechla a otevřela oči. Avšak ihned poté vyskočila z postele a rozhlédla se kolem sebe.

Takhle nevypadá její pokoj, to určitě ne.

Rozhlédla se po místnosti. Velká postel z nebesy, ve které ještě před chvílí ležela, byla rozestlána jen na její straně. Vedle postele stál malý noční stolek a zrcadlo, naproti velká skříň. Všechno bylo sladěno do bílé a fialové, přičemž vedle skříně stály obrovské prosklené dveře na velký, moderní balkon. Kde se v té pohádce vzala?

Otevřela balkonové dveře a vešla na studenou podlahu venku. Slunce už se tyčilo vysoko na obloze a ona se přistihla, jak přemýšlí nad tím, jaké by to asi bylo žít v takovém paláci.

Rozhlédla se po zahradě a všimla si velkého bazénu, vedle kterého byly rozloženo pět lehátek a na jednom z nich pochrupoval blonďáček, který docela dost chrápal.

Zoe se usmála. Nialle, Nialle.

„Ránko, princezno.“ Mírně nadskočila nad mužským hlasem, ozývající se z pokoje a zadívala se na něj.

Když ho uviděla, její vystrašený výraz se změnil a vystřídal ho obrovský úsměv.

U dveří na balkon stál statný muž s úsměvem na rtech a v rukou držel tác, na kterém ležela slanina a vajíčka. „Myslel jsem, že bys mohla po probuzení dostat hlad.“

„Liame, děkuju.“ Zamumlala a nespouštěla z něj oči.

„Co tu dělám?“

„Usnula si srdíčko v Harryho autě. Nechtěli jsme tě budit, tak si tě Louis zanesl do postele. Doslova.“ Zasmál se a tác s jídlem položil na stolek vedle postele.

„A kde je Louis?“

„Ještě spí. Mám ho vzbudit?“ Zoe se až teprve teď zadívala na digitální hodiny na stole vedle tácu a všimla si, že je něco po deváté ráno. Posadila se na postel a zachumlala se do peřiny, když ji ovál studený vánek.

„Ne, nech ho spát.“

„Dobře.“ Zamumlal pro změnu Liam a rozhlédl se po pokoji.

„Fialová je tvá oblíbená barva, že?“ Zeptal se Zoe, která už se cpala slaninou a pokývala hlavou na znamení, že ano.

„Tak už to chápu.“ Usmál se a odešel z místnosti. Zoe se rozhlédla a stačilo jí pár vteřin, než jí došlo, proč se na to Lee ptal.

Má fialový pokoj. Louis nikdy neměl rád fialovou.

Zoe vyprskla zbytek jídla na tác a zůstala zírat na pokoj s otevřenou pusou.

To není možné. Ne, to by určitě neudělal.

Rychle vyletěla z postele, v zrcadle upravila svůj zjev a nazula si boty, přičemž ještě ustlala postel, aby se neřeklo.

Musí odsud zmizet. Hned teď, co nejrychleji.

Zavřela balkonové dveře, popadla své psaníčko a vyletěla ze dveří jako neřízená střela, avšak nějaké mužské tělo ji zastavilo.

Vrazila do něj tak silně, až se zapotácel a ona vykřikla. Avšak ihned, co se mu podívala do očí, tak ztichla.

Nemohla mluvit, nemohla dýchat, naposledy u něj byla takto blízko před tak dávnou dobou.

„Uhm-Ahoj.“ Zamumlala a rychlým krokem kolem něj prošla. V podbříšku cítila motýlky, na lících teplo. Nohy se jí podlamovaly, rychle dýchala a srdce bušilo o sto šest.

Asi brzy omdlí.

Avšak, než stihla udělat dalších pár kroků, jeho ruka chytla tu její.

„Neodcházej, prosím.“ Zašeptal a ona se mu zadívala do očí. Byl rozespalý, to jo, ale v jeho očích viděla i bolest. Bolest, co se po dlouhé době opět dostala na povrch. Bolest, která měla časem přebolet. Ona ji znala. V očích měla totiž úplně tu stejnou.

Zastavila se, ale jejich ruce pořád zůstaly v sobě. Nechtěla tu ruku odstrčit, bylo jí tak dobře, když ji opět držela.

„Louisi, já nemůžu. Opustil si mě.“ Zašeptala Zoe a ucítila první slzy na svých tvářích.

Chtě nechtě jeho ruku pustila a zadívala se na své boty na podpatku, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě.

„Já tě ale nechtěl-„

„Ale udělal si to!“ Zvýšila Zoe o trochu více hlas a už se slzám nebránila.

„Je to tak dlouho, Louisi, ale pořád to bolí. Nikdy nezapomenu na to, když jsem se probudila a ty si tam nebyl. Zbyl tam po tobě pitomej deníček s nějakým pitomým vzkazem. OPUSTIL SI MĚ, a kdyby si chtěl, tak-„

„Já neměl na výběr, dobře? Ashton mi vyhrožoval!“ Teď zakřičel Louis a rukama si vjel do rozcuchaných vlasů.

Její mozek zpozorněl při jménu svého přítele. Co ten s tím má společného?

„Ashton mě .. vydíral. Řekl, že je vhodný dárce, ale daruje ti ledvinu jen, když tě nechám být. Nevím, co ti o mě řekl, ale byly to lži! Nenapsal jsem ti to nebo ti o tom neřekl, protože vím, že ho miluješ a nechtěl jsem tě zklamat.“ Jeho hlas se trhal a Zoe věděla, že to nepotrvá dlouho a slzy uvidí i na jeho tváři.

Nechtěla, aby Louis plakal.

Věřila mu. Věřila mu každé slovo. Už věděla, proč ostatní Ashtona tak nenávidí. Už věděla, proč se do něj nikdy nedokázala zamilovat.

Vždyť on by jí tu ledvinu nikdy nedaroval, kdyby Louis nezmizel!

Nechal by ji umřít?

„Nemiluju ho.“ Zašeptala Zoe a Louis se na ni zadíval už s klidnějším dechem.

„Cože?“

„Nikdy jsem ho nemilovala!“ Zakřičela Zoe a rozběhla se po hale k hlavním dveřím. Rychle seskákala schody a rozrazila dveře.

Docela se divila, že nepotkala žádného z kluků, ale snažila se to neřešit. Prostě běžela. Sice vůbec nevěděla kam, ale běžela pořád dál, slzy jí stékaly už i po krku.

Miluje ho.

Miluje Louise Tomlinsona.

A to už se nikdy nezmění.

**************************************

AHOOOOJTE! Po dvou měsících zase nová kapitola, hrozně se omlouvám (vím, že už to ani nemá cenu:D) ale prostě škola je škola:(:) Ale další kapitolu už mám napsanou, takže už záleží jen na vás, kdy ji přidám:)

Co si o tomto díle myslíte?:D Konečně je to venku!:D Jak si myslíte, že bude reagovat Zoe? Řekne o tom Ashtonovi? Když jo, co udělá on?:D To všechno v další kapitole:* HVĚZDIČKUJTE, KOMENTUJTE! :)