14. chapter x

882 44 0
                                    

Hlavně mi tu nebrečte!:D Já vím, je to hodně smutná kapitola, ale věřte mi, nemáte proč brečet:D :))

Ano, po krátké odmlce další kapitolka:* Podle hvězdiček a komentů přibude nový díl:* Enjoy it!!

Beb. xxxx

Zoe potichu polkla a upřela svůj pohled na krásnou, křehkou hnědovlasou dívku, co seděla naproti ní.

„Mluvte.“ Nahodila falešný úsměv a Eleanor povzdechla. „Jen když mi slíbíte, že to neřeknete Louisovi. Vím, že ještě si byli blízcí.“ A je to tady.

Srdce Zoe bilo rychleji a rychleji avšak snažila se to na sobě nedát znát.

„Měla bych takový návrh. Je to hodně důležité, ale samozřejmě kvůli okolnostem z minulosti s tím souhlasit nemusíte. Je to jen na vás.“ Dech Zoe se zklidnil a konečně jí došlo, že s ní Eleanor nehodlá mluvit o tom, co je mezi ní a Louisem.

Žádné ‚Zoe a Louis‘. Je to jen ‚Eleanor a Louis‘. A bylo to tak vždy.

„Ano?“ Její hlas se v půlce slova zlomil, ale musela udržet své pocity na uzdě. Tak strašně chtěla odejít, ale prostě nemohla. Nemohla se ani hnout.

„Vlastně .. chtěla bych si nechat udělat ještě jedny svatební šaty. Ne, pro družičku, ale ty pravé, krásné maminkovské šaty. Pro sebe.“

Zoe se na ni nevěřícně podívala a byla si jistá, že její srdce vynechalo snad pár úderů a přestalo bít. Zírala se na usmívající se Eleanor a nemohla najít slova. Tak strašně jí to zabolelo, bolelo to mnohem víc, než když Louise políbila a věděla, že je to naposledy. Ucítila slzy na krajíčku a rychle je vtáhla zpátky do sebe.

„Ehm .. no vlastně .. měla bych jít, já .. už mám .. eh .. domluvenou další schůzku.“ Vytáhla mobil a zadívala se na displej. Byla tu s ní pouhou půl hodinu a ona ji dokázala takto rozdrtit. Všechna naděje, ve kterou snad ještě doufala, ihned zmizela.

„Souhlasíte s tím?“ Eleanor opět přejela celou její postavu, jakmile stoupala a polkla. Je to tak těžké vyslovit.

„Ano. Domluvíme se později. Na shledanou, Eleanor.“ Otočila se a ani nečekala na odpověď. Vyřítila se z restaurace s očima plných slz a mířila si to rychlým krokem domů.

**

Zoe odhodila klíčky na stůl a propukla v pláč. Pomalu se svezla u dveří na zem a schovala tvář do dlaní.

Už nikdy na ty slova nezapomene. Už nikdy nezapomene na její výraz, když to pronášela. A nezapomene na tu prudkou bolest.

Právě teď si přála, aby jí Eleanor místo toho seřvala za to, co se stalo v Doncasteru. Byla by schopná o to prosit hlavně, aby nemusela slyšet to, co před pár minutami slyšela.

Celá roztřepaná se zvedla a došla ke stolku vedle televize. Otevřela úplně poslední zásuvku a vytáhla malou krabičku, kterou s brekem otevřela a vyndala z ní železnou věc. Ruka se jí třepala mnohem více, jak dřív, ale Zoe netušila, jestli je to tou bolestí uvnitř jejího těla, kterou způsobila Eleanor nebo strach z věci, kterou držela v ruce a hleděla na ni.

Celá rozklepaná došla k sedačce a nastavila své zápěstí. Slíbila, že už to nikdy neudělá, ale v této chvíli ji došlo, jaké jsou sliby chyby. Nedokáže bez žiletky žít.

Zabodla hranu žiletky do masa a povzdechla nad tou rychlou štiplavou bolestí, která ji projela tělem.

Udělala jednu hlubokou ránu a při pohledu na krev, která z ní začala ihned vytékat, propukla v ještě větší pláč.

Svatební šaty. Pro sebe.

Už spíše, jak smutná, tak naštvaná udělala další hluboký řezanec a ucítila na svých rtech slanou chuť slz. Už ani nevěděla, jestli brečí pro tu bolest nebo pro Louise. A to na tom bylo nejlepší. Vždycky si mohla vybrat.

Další rána a hned za ní další. Začala zhluboka oddechovat a sledovala červenou tekutinu, která už stékala po její ruce dolů, na světlý koberec. Pomalá přestávala vnímat bolest, a proto neměla důvod přestat s tím, co opakovala pořád dokola.

Místo lítosti ji na plné čáře ovládl vztek. Byla tak nehorázně naštvaná na sebe a na Eleanor. Nenáviděla se za to, co před třemi lety udělala a Eleanor nenáviděla za to, co s ní dělala, když ví, jak strašně jí to musí bolet.

„Aah!“ Zakřičela, jakmile ucítila mnohem prudší bolest a píchnutí u srdce. Zadívala se na ruku se zaslzenýma očima a všimla si, že zasáhla žílu.

Náhle se jí zmocnil strach. Ne, tohle nechtěla.

Se zadrženým dechem rychle vyhrabala mobil z kapsy a nemotorně klikla na kontakty. Nevěděla, komu říct o pomoc. Nevěděla, co má dělat. Proto vytočila číslo prvního člověka, na kterého si vzpomněla.

Opět začala nepravidelně dýchat a ucítila další silnou bolest u srdce, která však hned zmizela. Stejně jako její dech, její srdce začalo pomalu, ale jistě vynechávat údery.

„Halo?“ Uslyšela hlas z mobilu vedle sebe a rozbrečela se. Ten hlas jí tak scházel. Ale už ho nikdy neuslyší.

„Zoe? Zoe! Seš v pořádku?!“ Křičel hlas v mobilu a Zoe se pevně držela za ruku a cítila, jak jí pomalu ochabuje tělo. Před tím, než však zavřela oči a přestala vnímat svět okolo sebe, stihla pronést poslední tři slova.

„Louisi, pomoc mi.“

DIARY WITH SECRET MEMORIESWhere stories live. Discover now