6. chapter x

978 43 0
                                    

Tichým, tajemným a temným Londýnem se ozývaly zvuky televizních novin a dalších, různých pořadů, přičemž vysoká, charismatická bruneta dělala krok po kroku k místu, kde se měla setkat s osobou, kterou už nikdy nechtěla vidět.

Po pár krocích se vždy otočila a rozhlédla se za sebe. Měla strach, ulice byli prázdné a ona procházela těmi nejtemnějšími, které už z dálky připomínali křik a pláč.

Vždy si povytáhla svůj černý kabát více ke krku, třásla se. Avšak netřásla se tolik zimou, jako trémou a strachem. Nechtěla udělat cokoliv špatného. I když na to už teď asi bylo pozdě.

Naše místo. Přehrávalo se jí v hlavě a po cestě, na kterou skoro neviděla, přemýšlela, jak se to tam mohlo za tu dobu změnit. Možná vůbec, ale možná úplně. Co když tam přijde a bude to úplně jiné, než si pamatovala? A co hůř – co když ON nepřijde?

Nervozita se jí zmocňovala víc a víc a proto přidala do kroku. Měla 3 minuty.

Zabočila doprava, otevřela branku a .. stála tam. Před sebou měla obrovské, dětské hřiště dokola oplocené osmi altánky a místo posledního altánku tvořila jedna krásná velká lavička. Měla na toto místo plno vzpomínek. Jak těch dobrých tak těch špatných. Ale jedno věděla – vůbec se to tu nezměnilo.

Pomalu se přibližovala k lavičce a cítila, jak se třese a její zuby drkotají o sebe. Už ale nevěděla, jestli je to zimou nebo nervozitou, protože se to začalo dít ihned, jak uviděla obrys postavy, která na lavičce seděla a čekala. On opravdu přišel.

Pomalu se díky dalším a dalším krokům Zoe měnili černé obrysy postavy na někoho, kdo přinutil její srdce zrychlit o pár úderů navíc. I teď se to dělo a ona si přála to zastavit. Nešlo to.

Byl úplně stejný, jako kdysi. Seděl na lavičce, podupával nohou a hrál si s palci na rukou. Když zvedl hlavu, ucítila, jak se jí do tváře hrne červeň a sledovala jeho překvapený výraz. Zřejmě nečekal, že opravdu přijde.

„Zoe?“ Když opět vyslovil její jméno, roztřásl se jí spodní ret a chtěla padnout na kolena a rozbrečet si za to, co tenkrát udělala. Místo toho ale zarazila své ruce ještě více do kapes svého kabátu a s povzdechem se na něj usmála.

„Ahoj, Louisi.“

Když vstal a s úsměvem se přitlačil na její tělo, připadalo jí, že každou chvíli dostane infarkt. Byl snad dokonalejší, než před lety. I když teda pochybovala o tom, že to ještě vůbec šlo. Takového kluka si přála snad každá, rozumná holka.

Nasála jeho vůni a stiskla ho kolem ramen, přičemž jí z očí vytryskly slzy. Právě takto ukončili svůj vztah a taky právě na tomto místě.

Všechno jí to tu připomínalo ten den a přišlo jí, jako by to bylo včera, kdy mu zde otevřela své srdce a řekla mu, že tohle prostě nepůjde, protože by to neunesla. A teď, po třech letech tu opět stojí s tím samým chlapcem a má sto chutí se přitisknout na jeho rty a už nikdy se od nich neodtrhnout. Jenže to nemohla.

„Omlouvám se.“ Dřív by si myslela, že tohle říká jen kvůli tomu, aby se vyhnul hádce, jak to měl dříve ve zvyku, ale tato omluva byla upřímná. Ještě více semkla rty a rozbrečela se. To ona by se měla omlouvat.

Za všechno.

**

„A co kluci? Máš přítele?“ Jeho ruka se jemně a omylem otřela o tu její a ona s ní rychle uhla a zadívala se na vysokou lampu, která nad ní zářila a nahrazovala denní světlo. Co má říct? Měla by mu lhát, že ano?

„Ne.“ Rozhodla se pro upřímnost a zatřásla se. I v tom kabátku jí byla zima, ale snažila se to nedávat najevo. Nepřála si opakovat minulost.

„Co Eleanor?“ Prolomila po chvíli trapné ticho a uslyšela jeho povzdechnutí, které určitě neznamenalo nic dobrého. Pohlédla na své ruce a nedokázala se mu podívat do očí. Možná udělala chybu, když se ho na to zeptala.

„S El je to fajn.“ To bylo jediné, co o ní řekl a Zoe to vůbec nevadilo. Nechtěla poslouchat, jaký nádherný život vedou, asi by to neustála. Možná by i žárlila. Ale ona pořád věřila v zázraky.

„Ty .. Zoe?“ Její oči se setkali z jeho a zvědavě čekali na to, co řekne.

Obejmula své tělo a snažila se o stejný úsměv, který ji věnoval Louis. Měla jediné štěstí, že byla taková tma a nebylo vidět, jak se červená.

„Ano?“

„Já jen že .. Johan se na tebe ptala. Když přijedeš a tak, má tě ráda .. navíc .. teď jedu do Doncasteru s klukama a .. nechtěla by ses připojit?“ Jeho slova jí vyrazili dech, což poznal i Louis z jejího pohledu. „Samozřejmě nemusíš, nenutím tě, ale moje máma by byla ráda.“ Ještě rychle dodal, než stačila Zoe cokoliv říct a uhnula před jeho pohledem a zadívala se do dálky, ve které se snažila najít něco, co by ji zaujalo a ona mohla normálně přemýšlet. Avšak nic takového nenašla, všude byla naprostá tma.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad.“ Šeptala a přehodila si prameny vlasů, které jí padali do očí na záda.

„Dobře .. jen jsem se zeptal. Odjíždíme za 3 dny, tak kdyby sis to rozmyslela .. dej vědět.“ Zřejmě s takovou odpovědí nepočítal, věděla to. Zadrhával se v každém druhém slově a jí to přišlo strašně roztomilé.

„Proč nejede Eleanor?“ Vyšla z jejích úst myšlenka, na kterou zrovna myslela, ale nechtěla jí říct nahlas. Ale zdálo se, že to Louis nepochopil tak, jak to vyznělo. Což bylo samozřejmě dobře.

„Musí se učit, chce se dostat do dalšího ročníku a bez přípravy to nezvládne. Bez pořádné přípravy. Jsem rád, že se takto učí .. I když mi to teda někdy leze pěkně na nervy.“ Potichu se zasmál a Zoe si právě uvědomila, co řekla. Měla držet jazyk za zuby, navíc .. ani to není její věc.

„Asi budu muset jít.“ Zvedla se a zadívala se na mobil. „Ráno musím do práce.“

„Doprovodím tě.“ Okamžitě se zvedl a pomalu začali kráčet stejnou cestou, kterou Zoe přišla. Po pár metrech ticha se zadívala na jeho ruku, vzpomněla si na svůj sen a skousla si ret. Tentokrát už se jí ani nedotkne.

„Doufám, že se ti růže líbili.“ Přerušil ticho Louis, když Zoe zahlédla svůj dům a upřela na něj své překvapené oči.

„Byli od tebe?“ Samozřejmě, že byli, věděla to. Kdo jiný věděla, že miluje bílé růže? I tak si přála to slyšet z jeho úst.

„Ano.“ Zastavili se před jejím domem a mlčky se na sebe usmívali, čímž Louisovi poděkovala.

„Proč?“ Zašeptala Zoe a Louis povzdechl.

„Byla to jen půlka mé omluvy za to, čím si teď asi musíš procházet skrz novináře.“

„Nemůžeš za to.“

„Ale ano.“ Zoe přišlo, jako kdyby se omlouval už za to, že ji po X-Factoru nechal odejít. Nepřála si, aby se takto cítil.

„Tak .. zase někdy.“ Usmál se na ni, zamával jí, otočil se na patě a začal odcházet stejně, jako ona. Avšak u dveří svého domu se ještě otočila a zakřičela na něj.

„Louisi?“

„Ano?“

„Moc ráda s vámi pojedu do Doncasteru.“

I z dálky si všimla, jak se usmál. Jeho úsměv byl prostě .. neodolatelný.

„Tak to se uvidíme brzy.“ Žertovně zakřičel a znovu na ní zamával. Do její tváře se opět nahrnula červeň a otevřela dveře od svého domu. Než však zabouchla dveře, zadívala se na postavu, která pomalu ve tmě mizela. Když zmizela úplně, zabouchla dveře a s úsměvem na rtech se po nich svezla na zem.

DIARY WITH SECRET MEMORIESWhere stories live. Discover now