DIARY WITH SECRET MEMORIES

4. chapter x

11.07. 2012

Jsem na sebe tak strašně naštvaná!

Nemohl přece vědět, že je to můj podnik. Nebo snad ano? To je jedno, ale to já jsem tam po něm málem skočila!

Měla jsem za to, že to byla jen dětská láska, která dřív nebo později pomine, ale tohle bylo jiné.

Ho to zřejmě už přešlo, našel si novou, krásnou přítelkyni, které sláva nevadí. A potom se najednou objeví na prahu mého obchodu.

Jakmile jsem ho tam uviděla stát, tak jsem na malou chvilinku zauvažovala nad tím, že jsem možná tenkrát udělala chybu. Ale pak jsem to zase popřela. Kdybych zůstala s Louisem, neměla bych tohle všechno. Nebo bych měla snad ještě víc?

Musím na to přestat myslet, Louis je pro mě tabu, navíc má přítelkyni. Právě označuju Louise Tomlinsona za zakázané ovoce. Nemůžu s ním být a ani NECHCI.

Zoe zabouchla desky, protože si uvědomila, že kdyby snad psala dál, možná by si i nakonec přiznala, že ho opravdu miluje a to nechtěla. Neměla u něj šanci a ani ji nechtěla.

Vystačila si sama.

Když uslyšela zvuk ohlašující zvonek u hlavních dveří, hrklo v ní. Je půl dvanácté večer, kdo by tak pozdě chodil? Navíc, neměla tu žádné přátele.

Jemně ze sebe sundala svou oblíbenou deku a bosýma nohama došla ke dveřím, které naplno otevřela.

Ovál ji studený vítr, který se propletl jejím obrovským drdolem a šimral tvář konečky vlasů.

Nikdo tu nebyl. Jen jeden obrovský velký puket bílých růží, položených na prahu dveří. Vzpomněla si na to, jak poprvé Louisovi řekla, že miluje bílé růže a on jí další den přinesl ukradenou růži ze sousedovi zahrady. A teď celý puket ležel pod jejíma nohama, ona ho vzala do náruče a jemně přitiskla k tváři, aby do sebe mohla nasát tu vůni.

Začala se rozhlížet kolem sebe. Musel tu přece být někdo, kdo ten puket přinesl.

Její oči prohledávali zahradu, okolní domy a příjezdové cesty, ale nikde ani živáčka.

Celým tělem jí projela bodavá zima a zabouchla dveře, přičemž puket položila do vázy a celých pět minut na něj zírala.

Bála se i promluvit, aby tuto chvíli ničím nepokazila.

Bála se pomyslet na to, že by to byl Louis, kdo jí je přinesl. Vlastně nikdo jiný ji nenapadal. Vždyť jedině on věděl, jak miluje bílé růže.

Přehodila přes sebe deku a lehla si na sedačku, vedle níž stál puket růží. Nedokázala pochopit, proč by to dělal, proč by ji posílal její oblíbené  květiny, proč by se o ni vůbec zajímal.

Než však stihla pomyslet na něco jiného, dlouze povzdychla a nechala se pohltit říší fantazie.

**

12.07. 2012

Opět se to stalo, vrátily se mi vzpomínky v podobě snu. Byl to zrovna den, který změnil celý můj život. Seděla jsem venku na terase a vedle mě seděl on. Byli to zrovna narozeniny mé nejlepší kamarádky a byli to ty chvíle, kdy jsem si myslela, že už mě nic nepřekvapí.

Máma mé nejlepší kamarádky Kate, Rose, nám přinesla sklenice naplněné džusem a Louis mi jednu z nich se svým dokonalým úsměvem podal. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem cítila, že se červenám.

Ale sen se najednou změnil. Všude byla temnota a já spolu s ním právě odcházela domů. Musel mi půjčit mikinu, nebylo zrovna počasí, které by ocenilo mé krátké šatičky.

Taky nikdy nezapomenu na to, jak voněl. Jeho vůně byla stejně sladká, jako on. Cítila jsem Playboy a možná závan jiné, krásné vůně.

Nevím, jak mě to napadlo, ale zadívala jsem se na jeho ruku, která se při pohybu dopředu kymácela tam a zpátky. Přišla mi strašně .. sama. Proto jsem neváhala a obmotala své prsty kolem jeho. A on je pevně stiskl a ..

A pak sen skončil.

Nejhorší na tom bylo, že jsem věděla, jak pokračoval dál. Byl to jen kousek jedné vzpomínky, kterou jsem se snažila uchovat.

Někdy mám takové ty nálady, kdy mi tečou slzy z očí a přeju si ho mít vedle sebe, pevně ho obejmout, poslouchat jeho dokonalý hlas a nikdy ho nepustit. Tyto nálady jsem měla už tolikrát. Probrečela jsem pro něj nekonečně mnoho nocí.

Ale on je teď šťastný a já mu to přeju.

Nebo se o to alespoň snažím.

Jakmile Zoe uslyšela nějaký zvuk před jejím oknem, ztuhla, dopsala poslední větu a zamířila svými kroky k oknu.

Pořád nemohla přestat obdivovat to, jak skončila. Vždy se bála, že když o něčem bude snít, dopadne to špatně a nikdy se jí sen nesplní. Ale ono to bylo tady.

Byla jedna z těch mála, co si opravdu svůj sen žili. A šlo to i bez médií.

Teda, alespoň si to doteď myslela.

Když totiž došla k oknu a roztáhla žaluzie, oslepily jí miliony blesků.

Byla vyděšená z toho, co se děje. Kdo to je?

Po chvíli poznala obrovskou kupu fotografů, kteří fotili přes malý plot okno, ve kterém stála jako přikovaná k zemi. Nezmohla se na nic, utrpěla šok. Co se sakra děje?

Konečně se znovu vrátila do reality a žaluzie vrátila na své původní místo před tím, než sklouzla po okně na kolena a rozplakala se.

Vlastně si ani nebyla jistá, proč pláče, ale jedno bylo jisté – tohle bude obrovský problém.