DIARY WITH SECRET MEMORIES

18. chapter x

Tak tady je slibovaná 18. část :) Hlavně mě za ten konec nezabijte, prosím :D !!

Nemám k tomu co říct, snad tam němám nějaké hrubky, nestihám si to po sobě zkontrolovat:D

Zítra očekávejte 1. díl "Fire Starter" :**

Beb. Xx

LOUIS:

„Louisi .. Louisi!“ Uslyšel nad sebou hodně povědomý hlas a s bolestí hlavy otevřel oči.

Jakmile se rozkoukal, uviděl nad sebou obličej, který mu ihned zlepšil den. Její jemné, hnědé a rovné vlasy padaly ze zastrčeného ucha a její čokoládové oči na něj upíraly vyděšený pohled.

„Co se stalo?“ Zabručel a pomalu se rozhlédl po pokoji. Až teprve teď mu došlo, že není u sebe doma. Jeho hlava si odmítala vybavit to, co se včera večer stalo a možná to ani nechtěl vědět.

„Louisi, musíš se alespoň posadit. Rychle!“ Zašeptala Zoe, hleděla směrem ke dveřím a popoháněla ho kupředu. I přes to, že vůbec neměl sílu, posadil se a pročísl si svoje vlasy.

Zoe popadla oba kousky peřiny a poskládala ji vedle něj. Všiml si, že už nebyla napojená na žádný přístroj a povzdechl. Je tak rád, že už je v pořádku. I když už navždy bude vidět její jizvu na ruce, bude vidět její bezvládné tělo ležící na sedačce v krvi. Byl rád, že žije, ale děsilo ho to, že to mohlo dopadnout úplně jinak.

„Dobrý den slečno Whitová. Ahh, pan Tomlinson si dal dnes načas. Vaše přítelkyně bude zítra propuštěna domů. Její stav se hodně zlepšil.“ Zadíval se na Louise jak doktor, který zrovna vešel do pokoje, tak Zoe s nechápavým výrazem.

„Je vám dobře, Zoe?“ Zadíval se na ní doktor, změřil jí teplotu a ona se na něj usmála.

„Je mi fajn.“

„To jsem rád. Večer se můžete sbalit. Kdyby se přece jen něco stalo, tak volejte.“

„Dobře, děkuju, doktore.“ Povzdechla Zoe a zachumlala se do peřin. I přes to, že doktor ihned poté odešel, ani jeden z nich se neodvážel prolomit to ticho, které kolem nich panovalo.  Jejich dechy se vzájemně protínaly a Louis by si nejradši utrhl hlavu jen proto, aby ho přestala tak strašně bolet. Zoe zřejmě došlo, co se děje, vytáhla ze stolku vedle postele růžový prášek a se sklenicí vody mu ho podala.

„Děkuju.“ Usmál se a polkl ho.

„Proč mě označil za tvou přítelkyni?“ Zašeptala směrem k Louisovi, který ucítil zrychlení svého tepu a bušení svého srdce. Nevěděl, co jí na to má říct. Nemůže ji přece říct, že CHCE, aby jeho přítelkyní byla. Musí ho přece nenávidět za to všechno.

„Chtěl jsem, aby mě k tobě pustily.“ Opětoval ji zašeptání a zadíval se jí do očí. Byli plné slz, které chtěli přetéct skrz její víčka a najít si cestičku po lících až na peřinu, která zakrývala její tělo. Ale ona je hrdě držela.

„Proč si sem vůbec přišel? Chceš mi snad ještě víc ublížit, Louisi?“

„Vlastně jsem se chtěl omluvit. Úplně za všechno.“

„Jediné, co si udělal a za co by ses měl omluvit, bylo to, že si mi vlezl do soukromí a přečetl sis něco, co se ti nikdy nemělo dostat do rukou. Jak ti teď mám věřit?“ Podívala se na něj a on si všiml, že její slzní kanálky nadále slzy nedokážou udržet a stékají jí po tvářích. Pomalu se nahnul, aby ji jednu mohl setřít, ale ona se od něj odtáhla. Opravdu ho nenáviděla.

„Víš, tehdy jsem si myslela, že jsem udělala správnou věc. Že když jsem se s tebou rozešla, oboum dvoum bude líp. Ale spletla jsem se. Bolelo to mnohem víc, než ty nenávistné zprávy, co mi chodily. Kolikrát jsem měla chuť se zabít za to, jak moc jsem tě milovala.“

„A už mě nemiluješ?“ Opět první začal mluvit než přemýšlet. Nejradši by si nafackoval za to, co tu mele. Zoein překvapivý výraz ho ale nijak nepřekvapil a stále udržoval neutrální výraz a kontakt s jejíma očima.

„Nemůžu tě milovat. Ne po tomhle všem. Nemůžu milovat někoho, kdo žije takovým životem, jako ty. Je to strašně komplikované a .. ty to vlastně už všechno víš.“ Poklepala na sametový deník, který vytáhla zpod polštáře, a Louis odvrátil hlavu. Bál se jí to říct. Bál se jí říct to, jak se nakonec rozhodl.

Sice si nepamatoval, jak se sem dostal, ale moc dobře věděl, nad čím přemýšlel, než si dal třetího panáka.

Pomalu se postavil, přešel k oknu a zadíval se na čistě modrou oblohu. Věděl, že bude pršet i přes to, že je obloha bez mráčku. Takový je přece Londýn. Nepředvídatelný. Stejně tak věděl, že jí to musí říct.

„S Eleanor jsme se rozešli.“ Začal jemně a pevně stiskl trám okna, jakmile při jejím jméně ucítil bolest u srdce. Ani nevěděl, jak na tom vlastně je. Celý den ji neviděl. Ani nevěděl, jestli už je pryč z bytu nebo ne. Měl by si s ní promluvit.

„To nemyslíš vážně, že ne?!“ Louis se podivil hlasu Zoe, který zněl dost naštvaně a také byl více hlasitý, trhalo mu to bubínky. Byl hodně překvapený její reakcí, s tímto nepočítal. Ale snažil se to na sobě nedát znát.

„Myslíš to vážně.“ Po chvíli ticha Zoe zašeptala a Louis se, pořád zády otočený k ní, zhluboka nadechl a s bolestí v srdci pokračoval. „A rozhodl jsem se opustit skupinu.“