I know I can't, but I love you

6.část

6.část

 

Hnala jsem se dlouhou chodbou. Moje vlasy za mnou vlály. Utíkala jsem. Vrážela jsem do lidí okolo. Vyslechla si několik peprných nadávek. Ale nevnímala jsem to. Chtěla jsem být co nejrychleji venku z tohoto místa. Chtěla jsem zmizet. Rozrazila jsem dveře a první věc co jsem zjistila bylo, že k mé smůle stále pršelo. Přestala jsem utíkat a hluboce oddechovala. Založila jsem si ruce a nakrčila se, aby mi nepršelo do načančaného obličeje, se kterým si Lou dala takovou práci.
Ušla jsem několik metrů, když jsem za sebou uslyšela dupot a cákání vody, jak někdo šlápl do kaluže. Prudce jsem se otočila, připravená bránit se. Ale byl to jenom Louis. Počkala jsem na něj, aby mě doběhl. A když ke mně doběhl, zahleděl se mi hluboko do očí. Měl kapky vody na řasách a proto divoce mrkal.
,,Jseš v pořádku?“ zeptal se starostlivě a zatáhl mě pod střechu blízkého krámku s květinami.
,,Neměla bych být?“ řekla jsem nechápavě a naklonila hlavu na stranu.
,,No, vevnitř to nevypadalo zrovna dobře,“ namítl. Povzdechla jsem si.
,,Co tu vůbec děláš? Jestli tě poslal Harry, tak –“
,,Neposlal,“ skočil mi do řeči. ,,Chtěl jsem se ujistit, že jsi v pořádku.“ Odvrátila jsem se od jeho pronikavých očí. ,,Jseš v pořádku?“ řekl a pohledem mě přímo propaloval.
,,Já nevím,“ rozhodila jsem bezmocně rukama. ,,Celou dobu jsem se snažila s Harrym vycházet. Dokonce jsem skousla i to, že je to TEN Harry. Ten Harry z tý skupiny, kterou jsem tak nenáviděla. Ale on..“ řekla jsem a sklonila hlavu, protože slzy vyhrály bitvu, přelily se přes okraj a teď mi stékaly po tvářích. Prstem mi zvedl bradu a donutil mě tak, abych se mu koukla zpátky do očí.
,,Tys nás nenáviděla?“ zeptal se s úsměvem. Jenom jsem zakývala hlavou. On si jenom nesouhlasně zamlaskal, ale přitáhl si mě blíž a objal mě. Ze začátku jsem byla ztuhlá, ale pak jsem mu omotala ruce kolem pasu. Cítila jsem jeho teplý dech v mých vlasech a bylo mi to příjemné. Nikdy jsem netušila, že tady budu stát v náručí jednoho z pěti nenáviděných kluků.
,,To bude v pořádku. On se později uklidní. Jenom to chvíli potrvá,“ šeptal mi do vlasů. Proud slz se spustil nanovo.
,,Proč seš na mě takovej. Znáš mě chvíli a před chvílí jsem řekla, že tě nenávidím. Proč to děláš?“ zeptala jsem se nechápavě. Palcem mi setřel slzy, které ustavičně stékaly po mém obličeji.
,,Protože se mi líbíš,“ řekl s úšklebkem. Ve mně to úplně hrklo. Sice jsem si to domyslela, když se na mě pořád tak koukal jako kdyby mi pohledem svlékal oblečení, ale když to řekl, bylo to něco jiného.
,,Ty mně taky,“ řekla jsem a sama jsem se divila, že jsem to řekla. Podle Harryho jsem děvka. Ale nikdy jsem neměla štěstí na kluky. Když jsem si myslela, že je to ten pravý, tak jsem později zjistila, že mě chce jenom kvůli vzhledu a jenom na to jedno. Takže ne, nebyla jsem děvka. Po tváři se mu roztáhl úsměv od ucha k uchu. Jeho úsměvy jsou nakažlivé. A když jsme tam takhle stáli asi pět minut, zaklesnutí pohledem do sebe, odtrhla jsem pohled, nervózně si prohrábla vlasy (jako vždycky) a najednou mi připadala zem strašně zajímavá.
,,Dej mi telefon,“ řekl a nastavil ruku.
,,Co? Proč? Vyděláváš miliony. Kup si svůj,“ pronesla jsem žertovně. On jenom stál s nataženou rukou. S povzdechnutím jsem zalovila v zadní kapse džín a vytáhla svůj oprýskaný telefon. Ozvalo se ťukání. Nejspíš tam zadával svoje číslo. Pak mi vrátil můj telefon a podal mi svůj iPhone. Když jsem se na něj jenom nechápavě koukala, povzdechl si.
,,Dej mi svoje číslo.“ Rychle jsem tam naťukala svoje číslo a neochotně mu vrátila černou krabičku. Pak se naposledy usmál a objal mě.
,,Kdybych tady měl auto, tak tě svezu domů. Ale smůla. Nemám ho tu.“ Zasmála jsem se.
,,Jo. To mi došlo. Ale nevadí mi to. Ráda se projdu. V dešti. Sama,“ řekla jsem s předstíraným úsměvem.
,,Tak fajn,“ řekl a zakroutil očima. Naposledy mě objal a otočil se k odchodu. Otočila jsem se taky a vyšla zpod stříšky květinářství. Ušla jsem asi dva metry, když mě někdo chytil za zápěstí.
,,Málem jsem zapomněl,“ řekl Louis a bez čekání na mou odpověď mi přitiskl své rty na mé. Měl je hebké, měkké a teplé. Chvíli jsem tam stála jako sloup, ale pak jsem začala spolupracovat. Pootevřela jsem ústa, aby jeho jazyk mohl dovnitř. S radostí to přijal. Prozkoumával každý kout mých úst, přejel po mých zubech a po dolním rtu. V ústech jsem cítila všudypřítomnou dešťovou vodu. Nechutnala dobře. Ale Louisovy rty ano. Naposledy projel po mém rtu a lehce ho skousl. Pak se odtáhl, usmál se a odešel. Já jsem tam omámeně stála asi další dvě minuty, než jsem si uvědomila, že to nebude nejlepší. Měla jsem na době jenom triko, protože nasáklou mikinu čajem jsem si už dávno sundala. Otočila jsem se a šla dál svojí cestou. Stáhla jsem hlavu mezi ramena, ale bylo mi to k ničemu. Triko i kalhoty jsem měla promočené a pracně natočené vlasy jsem měla přilepené k tváři.
Šla jsem takhle asi deset minut, když u krajnice zastavilo černé auto. Ohlédla jsem se přes rameno a jakmile ho poznala, zrychlila jsem. Harry. Slyšela jsem bzukot stahovaného okénka.
,,Hej, Elizabeth!“ uslyšela jsem za sebou Harryho křik. Ignorovala jsem ho a šla dál.
,,Elizabeth, tak počkej přece! Svezu tě domů,“ nabídl mi. Odfrkla jsem si.
,,A to se nebojíš, že ti špinavá děvka jako já neušpiní sedačky tvýho luxusního auta?“ řekla jsem s velkou dávkou sarkasmu.
,,Ne, jenom si prosím nastup,“ řekl rázně a bylo jasné, že tohle je jeho poslední nabídka. Poraženecky jsem si povzdechla, obešla auto a uraženě si sedla na sedadlo spolujezdce.
Podal mi ručník, abych se alespoň trochu usušila a zapnul topení. Ručník jsem vřele přijala, ale nic jsem neříkala. Koukala jsem se předním oknem, kde se zběsile pohybovaly stěrače.
,,Poslyš. Omlouvám se. Za všechno. A hlavně za moje chování,“ řekl potichu. Pomalu jsem otočila hlavu a naklonila se k němu blíž, abych se ujistila, jestli slyším dobře.
,,Vážně? Ty se omlouváš? Nevěřím vlastním uším,“ řekla jsem zase sarkasticky. Povzdechl si.
,,Jo, omlouvám se. Uvědomil jsem si, že jsem se choval jako pitomec. Neměl jsem o tobě nic říkat, dokavaď jsem nezjistil jaká jseš,“ řekl a upřel na mě pohled svých smaragdových očí.
,,Hmm,“ zahuhlala jsem a pohled upřela zpět na fascinující pohyb stěračů.
,,Takže, omluva se příjmá?“ zeptal se s nadějí v hlase.
,,Já nevím. Proč bych ti to měla odpouštět? Řekl jsi o mě spoustu hnusných věcí. Taky jsem se cítila vinná, protože jsem slíbila tvojí mámě, že s tebou budu vycházet. Nepřerušuj mě,“ řekla jsem rychle, když jsem viděla jak se nadechuje k protestu. ,,Řekl jsi o mně, že jsem děvka, štětka, kráva a bůhví co ještě. Jo, slyšela jsem, co jsi si volala s Louisem,“ přikývla jsem, když se na mě podíval. ,,A teď si jako myslíš, že to zmizí jedinou omluvou?“ řekla jsem nevěřícně.
,,Jo. Mělo by. Protože tu omluvu myslím vážně. Vážně mě to moc mrzí. Lituju každého svého slova, které jsem použil proti tobě,“ řekl a vypl motor, protože už jsme stáli na zahradě. Odepla jsem si pás. ,,Tak odpouštíš mi?" zeptal se se s prosebným výrazem. 
,,Nevím,“ řekla jsem a vylezla z auta. ,,Ale rozmyslím si to,“ řekla jsem nakonec a zabouchla dveře od auta.