I know I can't, but I love you

29.část

29.část

 

*Louisův pohled*

 

Její věta ‚Kdo jsou tihle lidé‘ zastavila můj proud slz a já zvedl hlavu. Drsně jsem se zasmál.
,,El, to není vtipné.“ řekl jsem a rozhlédl se po ostatních. Byli stejně šokovaní jako já.
,,Slečno Whiteová, myslíte to vážně?“ ujišťoval se doktor. El s vyděšeným pohledem přikývla. Pevně jsem jí chytil za ruku.
,,El nech toho. Jestli je to vtip, není to vtipný. Takže toho prosím nech.“ prosil jsem a do očí se mi znovu draly slzy. Vykroutila se mi a snažila se odtáhnout. Ale na té malé posteli to nebylo možné. Ucítil jsem pevné ruce okolo mého pasu, táhnoucí mě pryč z pokoje.
,,El! Prosím!“ křičel jsem na vyděšenou dívku. Na chodbě jsem přestal a zhroutil se do Harryho náruče. Začal jsem mu vzlykat do trička, jako celé ty dva týdny. Cítil jsem jeho ruce, klouzající po mých zádech. Dveře se otevřely a vyšel doktor. Odtáhl jsem se od Harryho.
,,Myslí to vážně?“ zeptal jsem se.
,,Vypadá že ano. Nehoda nejspíše narušila tu část mozku se vzpomínkami. A teď si na vás nepamatuje.“
Přerývaně jsem se nadechl a znovu se rozbrečel. Nic si nepamatuje. Nepamatuje si mě, nás, naše společný chvilky. Nepamatuje si naše rozloučení na letišti, kdy jsem jí řekl, že jí miluju. Zapomněla.
Rozeběhl jsem se nemocniční chodbou. Slyšel jsem za sebou Harryho, křičící moje jméno, ale nevnímal jsem. Přes slzy jsem neviděl na cestu a proto jsem vrážel do lidí kolem. Vysloužil jsem si pár nadávek, ale běžel jsem dál. Nakonec jsem úspěšně vylezl z nemocnice, nasedl do svého auta a odjel. Chtěl jsem odjet od všeho. Od ní, od všech problémů. Ale nešlo to.
A tak jsem odjel na naše místo, kam jsem s El vždycky rád chodil. Akorát s tím rozdílem, že teď jsem tam jel bez ní a bez svého srdce.

*O tři týdny později*

 

Dnes je čtvrtek. Dnes pouští El z nemocnice. Po tři týdny se ještě zotavovala ze svých zranění, cvičila a zkoušela si vzpomenout. Když za ní přišla Anne s Robinem, okamžitě je poznala. A stejně tak Eleanor. Věděla, že je to její nejlepší kamarádka. A Anne je její nevlastní máma, ale na nikoho dalšího si nevzpomněla.
Mé tři týdny byli velice stereotypní. Buď jsem byl zamčený ve svém bytě, koukal do prázdna nebo spal, a nebo jsem byl na našem společném místě. To společné místo byl odlehlý parčík. Zdálo se mi, že o něm ani nikdo neví, protože jsem tam nikdy nikoho neviděl. To místo se stalo naším společným od doby, co jsem ji prvně políbil. Pod stříškou květinářství, v dešti. Chodili jsme sem jenom jako přátelé, a společně se tolik nasmáli.
Vzpomínal jsem na to celou dobu co jsem tady sám seděl a díval se na padající sníh. Přehrával jsem si každou vteřinu, vzpomínal na chuť jejích rtů, na její ruce v mých vlasech. Vzpomínal jsem na všechno, co se stalo s ní. A hlavně na chvíli, kdy mi řekla, že je těhotná. Bylo to, jako by se mi v duši vyklubalo milion motýlů a proletovaly mi tělem. Chtěl jsem skákat tři metry do vzduchu, chtěl jsem jí zvednout a zatočit jí. Chtěl jsem být tátou.
Ale teď, teď je to všechno pryč. Její polibky, pohledy, doteky.

Všechno odešlo spolu s podzimem. Za dva týdny jsou Vánoce. Už tři roky jsou naše Vánoce stejné. Vždy se slaví u jednoho z nás, pár dní před Vánoci, aby se to pak mohlo v klidu oslavit s rodinou. Letos to má být u Zayna a Perrie, kteří mají zatím největší barák, s největším počtem pokojů. A to má být už příští týden. Dárky už mám nakoupené a teď se jenom stresuju vzpomínkama. V kapse mi zavibroval telefon. Zpráva od Harryho.
‚Zrovna vezu El domů. Chceš se stavit?? Hazz‘  Schoval jsem telefon zpátky do kapsy a zadíval se na zamrzlý rybník přímo ve středu parku. Ale místo rybníka jsem před očima viděl El. Viděl jsem jak se směje, za ní vlají vlasy a o pár okamžiků mi skáče do náruče. Pevně mě objímá a líbá mě. Musel jsem se usmát.
Vstal jsem z lavičky, ruce si strčil hluboko do kapes svého šedého kabátu a vydal se k autu. Jakmile jsem dosedl, zapl jsem topení a vyhřívání sedaček a pomalu rozmrzal. Za dalších dvacet minut jsem stál před Harryho domem. Jeho auto už tu bylo, takže mi bylo jasné, že El už tu je. Vystoupil jsem a přešel k domovním dveřím, na které jsem zaklepal. Po chvíli mi otevřel Harry. Když mě uviděl, rozlil se mu po tváři úsměv. Přišel ke mě a objal mě. V jeho náručí jsem se cítil tak nějak v bezpečí.
,,Jsem rád, že jsi přišel.“ řekl, když se odtáhl. Zavedl mě do jejich obýváku, kde už všichni nějak seděli. Na sedačce seděl Niall, Liam a nejspíš Harry. Na jednom křesle seděl Zayn s Perrie na klíně. A na druhé sedačce seděla El s Eleanor. Zrovna se něčemu smála, ale jakmile mě viděla vejít do obýváku, její úsměv zmizel. Nejspíš si vzpomněla jak násilnicky jsem se choval, když řekla, že si nás nepamatuje. Nejspíš se mě bála.
,,Podívejte kdo přišel.“ řekl Harry a ukázal na mě.
,,Čau lidi.“ zahuhňal jsem. Všichni na mě koukali jako na zjevení. Nedivil jsem se jim. Celé tři týdny mě nikdo neviděl a s nikým jsem nemluvil, kromě Harryho. Zapadl jsem na volné místo vedle Eleanor. Z její druhé strany seděla El, která se na mě pořád ustrašeně dívala. Pokusil jsem se o lehký úsměv.
,,Chcete ještě někdo čaj nebo tak?“ zeptala se najednou El. Niall a Perrie zvedli jako jediní ruku. ,,Chceš taky, Louisi?“ otočila se ke mě. Přikývl jsem.
Sebrala prázdné hrníčky ze stolku a odešla do kuchyně. Všichni se znovu vrátili k předchozí konverzaci. Vánoce.
,,Takže je to teda u vás?“ zeptal se Niall s pohledem upřeným na Zayna s Perrie. Ti jen nadšeně přikývli. Zvedl jsem se.
,,Kam jdeš?“ zeptala se mě Eleanor.
,,Co ti je do toho?“ řekl jsem nevrle.
,,A mě to řekneš?“ vložil se do toho Harry. Bezmocně jsem si povzdechl.
,,Na záchod, stačí?“ řekl jsem a rozhodil ruce. V duchu jsem děkoval Bohu, že mají kuchyni a koupelnu stejným směrem. Zahnul jsem do dveří kde byla kuchyně.
,,Ahoj El.“ ozval jsem se jemně, abych jí nevylekal. Ale stejně se lekla a na zem jí spadla krabička s čajem. Rychle se otočila a když mě uviděla, oči se jí rozšířili.
,,Oh, Louisi. Le-lekla jsem se.“ zakoktala a otočila se zpátky.
,,Promiň.“ zašeptal jsem a přešel k ní. Usmál jsem se, když jsem si všiml, že mě lehce pozoruje.
,,Jak se máš?“ snažil jsem se konverzovat.
,,No, až na to, že jsem mezi lidma, který neznám, na místě, který neznám a že mě bolí hlava, tak fajn.“ zasmála se. Srdce mi poskočilo. Po dlouhé době zase slyším její smích. Bylo to jako droga. Usmál jsem se.
,,Můžu se tě na něco zeptat?“ řekl jsem opatrně. Pokrčila rameny.
,,Vážně si na mě nepamatuješ?“ vydechl jsem. Otočila ke mě své modré oči a smutně zakroutila hlavou.
,,Promiň. Nic si nepamatuju.“ řekla potichu.
,,A můžu se pokusit připomenout ti to?“ navrhl jsem. Nechápavě zvedla obočí.
,,A jak prosímtě.“ zahuhňala a otočila se zpátky k čajům, ale já neváhal.
Rychle jsem ji chytil za boky, otočil jí k sobě a tvrdě jí políbil. Cítil jsem, jak ztuhla a její ruce se vzepřely proti mé hrudi. Sám jsem se divil, že jsem to udělal.
Ale ještě víc jsem byl v šoku, když toho vzpouzení nechala a začala mi polibek oplácet.

další díííl!! :DD tenhle bych chtěla věnovat Míše Blektové, na kterou jsem úplně zapomněla...ona je taky osůbka, která to od začátku komentuje a 'hvězdičkuje' :)) děkuju moc :** a taky to věnuji všem kteří minulý díl 'ohvězdičkovali' :D

jaký máte na ten příběh názor?? prosím...vyjádřete se v komentářích, protože mi to začíná připomínat strašně zamotanou sr*čku :D uvažuju o tom, že sem přidám díly, co mám předepsané (až do 33. části), pak přestanu psát a budu se naplno věnovat psaní jiné povídky, kterou sem mimochodem taky začnu přidávat :)) takže prosím napište nějaké komenty, ve kterých mi napíšete svůj názor na ukončení povídky :)) 'hvězdičkyy'!!!! :DD