I know I can't, but I love you

31.+ 32. část

31.část

 

,,Díky že jste přišli.“ slyšela jsem od dveří křičet Harryho na odcházející kamarády. Seděla jsem na gauči a dívala se do prázdna. Pak jsem slyšela motor několika aut a křupání kamínků na cestě. Vedle mě se prohla sedačka a já se podívala na Harryho, který na mě upíral zelené oči.
,,Jsi v pořádku? Dneska jsi se zdála nějak neklidná.“ vyzvídal.
,,Ne, jenom jsem trochu unavená.“ zamluvila jsem to a doufala, že dá pokoj. Ale to by nebyl Harry.
,,A co Louis?“ Protočila jsem oči.
,,Proboha, co by? Kamarád.“ řekla jsem a pokrčila rameny. Významně zvedl obočí.
,,Kamarád? Bety, předtím jsi s ním několikrát spala. Dokonce na týhle sedačce. Viděl jsem to.“ řekl a ukázal na sedačku, na které jsme seděli. Rychle jsem vyskočila a Harry se smál. Mám pocit, že se smál mým červeným tvářím.

,,Ty si děláš srandu. Nevěřím ti.“ řekla jsem a vyběhla do pokoje. Ale on mi byl v patách.
,,No tak Bet počkej. Snad jsem neřekl nic tak hrozného. Nebo snad jo? Počkej!“ říkal celou cestu do mého pokoje, ale smát se nepřestal. ,,Ty schody mě jednou zabijou.“ řekl si spíš pro sebe. Uchechtla jsem se. Sedl si na mou postel a ta se pod jeho váhou prohla.
,,Chceš si popovídat?“ nabídl se.
,,S tebou? V žádným případě.“ zasmála jsem se a šťouchla ho do hrudi.
,,No tak! Proč ne?“ vyjekl, ale taky se zasmál.
,,Je jedno, že jsi nevlastní. Pořád jseš ten otravnej mladší bratr, kterej je ke všemu slavná napomádovaná hvězdička, která když něco řekne, tak to ví celej svět. Takže ne, děkuju. Nebudu riskovat to, že budou všichni vědět, že se mi lí-“ zarazila jsem se a koukla se na Harryho, který mě pozoroval s širokým úsměvem.
,,Že se ti líbí.“ dokončil za mě.
,,Já nevím.“ povzdechla jsem si. Stejně by se to dozvěděl tak jako tak. ,,Něco mě k němu neuvěřitelně táhne. Nevím co, ale...“
,,Ale?“ ozval se Harry, když jsem nic neříkala.
,,Nevím. Ale prostě na něj budu muset zapomenout. Nechci se dostat do křížku s vašima fanynkama, to mi věř.“ Zasmál se.
,,Jo, to asi nechceš.“ Po chvíli se přestal smát a podíval se na mě rádoby vážným pohledem.
,,Hele, nevím čím to je, ale něco mi říká, že tě má taky rád.“ řekl ironicky a uchechtl se. Ale já to brala vážně.
,,Ne, on nemá rád mě. Jako tuhle Elizabeth. On má rád tamtu, která si na všechno pamatuje.“ řekla jsem na jeden dech. ,,Vůbec netušíš, jakej je to pocit, nepamatovat si nic z toho, co ti říkají. Strašně moc mě to štve. Na tolik věcí bych si chtěla vzpomenout. Na tebe, na kluky, na Perrie. Na Louise.“ Složila jsem hlavu do dlaní a ucítila Harryho dlaň na svých zádech.
,,Vzpomeneš si. Neboj se. Jenom..budeš muset chvíli počkat. Ale dočkáš se.“ utěšoval mě. Tak nějak jsem doufala, že má pravdu.
,,A teď něco veselejšího. Zítra máme koncert!“ vykřikl nadšeně.
,,A to je veselý?“ řekla jsem sarkasticky a jeho nadšení opadlo.
,,Pro mě jo. Takže se snaž nezkazit mi radost.“
,,Fajn, juchů!“ zvedla jsem pěsti do vzduchu.
,,Děkuju.“ Zasmála jsem se.
,,Hele, co tě na těch koncertech baví? Tisíce uječených puberťaček? To těžko.“ ušklíbla jsem se.
,,Tak bacha! Nejsou to uječený puberťačky! Jsou to NAŠE uječený puberťačky. Bez nich bychom nikde nebyli. A já se cítím hrozně, když nemůžu za každou z nich přijít a poděkovat jim. Stejně tak kluci. Takže se cítíme trochu líp, když vidíme, jak jsou na našich koncertech šťastné. Jak se usmívají, pláčou. Proto do koncertů dáváme maximum.“ řekl a zahleděl se do dáli. Nebo do blba.
,,A nenapadlo tě někdy, že brečí, protože je to tak hrozný?“ řekla jsem se smíchem. Vzhlédl ke mě, zasmál se a šťouchl do mě, až jsem se svalila na postel.
,,Ty seš hrozná!“ zažertoval a položil svoje ruce na moje boky. Jakmile mi došlo, co chce udělat, bylo pozdě. Jeho prsty se začaly pohybovat a on mě začal lechtat. Z mých úst vycházel křik a smích zároveň a já byla v tuhle chvíli šťastná.
Dokuď jsem neucítila jeho rty na svých. Prudce jsem otevřela oči a odstrčila ho od sebe.
,,Co blázníš?“ vyjekla jsem.
,,Pro-promiň Bet. Já...nechal jsem se unést. Promiň.“ koktal a nervózně si prohrábl vlasy.
,,Tohle už nikdy nedělej. Prosím. Jsi můj bratr. A i když jseš neuvěřitelně hezkej, tak to nesmíme.“ vysvětlovala jsem. Smutně se usmál.
,,Já vím. Promiň mi to.“ Zvedl se a odcházel.
,,Harry?“ S očekáváním se otočil. ,,Děkuju.“ řekla jsem jenom. On se usmál a odešel.
Já jsem se šla vysprchovat a pak jsem zalezla do postele. Nejdřív jsem se neustále převalovala a nemohla usnout. Myšlenkama jsem pořád byla u Louise a u všeho okolo něj.
A když jsem už pomalu usínala, najedou jsem něco uslyšela. Znělo to jako kapání, nebo tak. Pak mi došlo, že to je něco na okně. Někdo mi tam házel kamínky.
Pomalu jsem vylezla z postele a pomalu přešla k oknu. Bála jsem se. Naštěstí, hned vedle mě spal Harry, takže jsem ho považovala za jakousi záchranu.
Pak jsem s trhnutím otevřela okno a kamínek mě trefil do obličeje.
,,Au, jakej idiot?!“ vykřikla jsem šeptem do tmy. Nechtěla jsem vzbudit Harryho.
A neuvěřila jsem, kdo vystoupil ze stínu zpod stromu.
,,Louisi? Co tady ksakru děláš?“