I know I can't, but I love you

30.část

30.část

 

*Pohled Elizabeth*

 

Ztuhla jsem, když jsem ucítila jeho rty na mých. Bylo to nečekané a já se začala okamžitě vzpírat. Ale pak mi chuť jeho rtů něco připomněla. Něco, co v hloubi mé mysli chtělo na povrch. Tak jsem začala spolupracovat. Najednou se mi něco zablesklo před očima.
,,Znamenáš pro mě všechno. Miluju na tobě každý kousek tvého těla. Miluju tvoje vlasy. Miluju, když si je nervózně pročesáváš. Miluju tvůj úsměv, tvoje oči, tvůj nos. Miluju, když mluvíš. Každé slovo, které řekneš zní, jako kdyby zvonilo milion zvonečků. Miluju tvůj hlas. Miluju, když se mračíš a mezi obočím se ti vytvoří malá čárka. Nebo když přemýšlíš. Miluju chuť tvých rtů. Prostě tě miluju.“
,,Jsem těhotná, Louisi.“
Tyhle úryvky mé paměti se mi dokola přehrávaly před očima. Vykulila jsem oči, odtrhla se od Louise a lapala po dechu.
,,Stalo se něco?“ řekl a starostlivě ke mě natáhl ruce. Zvedla jsem k němu oči.
,,Já...promiň.“ řekla jsem, otočila se na patě a vyběhla z kuchyně. Vtrhla jsem do pokoje, který byl podle Harryho můj a udýchaně se svezla po dveřích. Složila jsem si hlavu do rukou a chtěla zmizet. Nevěděla jsem co se to stalo.
,,Prostě tě miluju.“ ozvalo se mi v hlavě znova. Ve vzpomínce jsem stála naproti Louisovi, který mi tohle říkal. Nejspíš jsem stála na letišti. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se po pokoji. A můj pohled okamžitě padl na obrázek vedle postele. Vyškrábala jsem se na nohy a přešla k posteli, na kterou jsem si následně sedla s obrázkem v ruce.
Na obrázku, nebo spíš na fotce, jsem viděla vlastní tvář, kterou zdobil široký úsměv. A za mnou...Za mnou stál Louis, který mě objímal okolo pasu a taky se usmíval. Na fotce jsem vypadala tak bezstarostně a šťastně.
Ještě když jsem byla v nemocnici, Louis odešel z nemocnice. A když odešli i ostatní, zdržela jsem tam Harryho, se slovy, proč Louis odešel. Jestli jsem udělala něco špatnýho. On mi řekl, že dřív jsem byla jeho přítelkyně. Že právě s ním jsem byla těhotná. A že mě miloval.
Je možné, že by něco z toho byla pravda? Znovu jsem se podívala na fotku a usmála jsem se. Ta fotka byla krásná. Nedivím se, že jsem si jí dala vedle postele.
Fotku jsem opatrně položila na její původní místo, zvedla se a opatrně sešla dolů. Všichni seděli a smáli se. Divím se, že se po mě nikdo nesháněl.
,,Co ti na tom záchodě tak dlouho trvalo?“ prohodil se smíchem Niall. Nechápavě jsem se na něj podívala. Pak mi pohled padl na Louise, který se na mě křenil a došlo mi, že je to nejspíš nějaká zástěrka. Začala jsem hrát taky.
,,Uhm, bylo by to kratší, kdyby tam přede mnou někdo nebyl půl hodiny, že jo.“ řekla jsem jízlivě směrem k Louisovi. Zvedl obočí.
,,No, jestli chceš, můžeš mi přijít příště pomoc.“ mrkl na mě. Počkat, co? On na mě mrkl? Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a sedla si zpátky vedle Eleanor, která tohle všechno jenom se smíchem pozorovala. Ostatně jako ostatní.
O půl hodiny jsem se zvedla, se slovy, že jdu na záchod.
,,Už zase?“ zeptal se Harry.
,,Eh, jo. Za to může ten čaj. Však víš.“ zakecávala jsem to nervózně. Došla jsem na záchod a zamkla za sebou. Sice by nikdo nepřišel, ale co kdyby. Přemýšlela jsem nad uplynulými třemi týdny léčby. Díky té nelevné léčbě se mi uzdravilo všechno zlomené, včetně hlavy s otřesem mozku. Díky bohu už jsem neměla omotanou hlavu. A za tři týdny za mnou chodil každý den někdo a snažil se mi oživit paměť. Jak jsem se dozvěděla, Perrie tak trošku zavinila tu nehodu. Ujistila jsem jí, že za to nemůže, ale Zayn mi řekl, že se tím pořád trápí. Budu s ní muset někdy vážně promluvit. Taky jsem zjistila, že je členkou jakési dívčí kapely jménem Little Mix a zároveň snoubenkou Zayna Malika. Zayna Malika, člena slavné skupiny One Direction, se kterou teď sdílím jeden pokoj a můj nevlastní bratr Harry do ní taky patří. Proto pro ně nebyla platba léčby problém.
Z mých myšlenek mě vytrhlo zaklepání. Prudce jsem zvedla hlavu.
,,Moment!“ zahučela jsem a doufala, že to ten na druhé straně slyšel.
Odemkla jsem, a kdo tam nestál.
,,Zase ty? Kolik jsi toho čaje vychlastal?“ Usmál se. Zamířila jsem do koupelny a on jako věrný pejsek za mnou. ,,Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se ho, když stál beze slov naproti mě.
,,No, něco by se tu našlo.“ prohodil, vešel do koupelny a pak jsem slyšela cvaknutí zamykaných dveří.
,,Co to děláš? Odemkni.“ nařídila jsem mu. Začala jsem se trochu bát. Čeho je schopný?
,,Neboj se. Nic ti neudělám.“ řekl a se zdviženými rukami se začal pomalu přibližovat. Jak jsem couvala, najednou jsem zády narazila na dveře sprchového koutu.
,,Louisi, co to děláš? Přestaň.“ žadonila jsem. On se usmál a stále se přibližoval.
,,Proč se mě bojíš?“
,,Nevím. Prostě bojím.“ Jeho úsměv zmizel z tváře a ruce mu spadly podél boků.

,,Dřív jsi se nebála.“ namítl potichu. V tu chvíli mi ho bylo líto. Vypadal tak zbědovaně, vyčerpaně a hlavně zklamaně.
,,Vysvětli mi jednu věc. Proč si pamatuješ zrovna Eleanor.“ řekl a podíval se na mě utrápenýma očima. Pokrčila jsem rameny.
,,Nevím, ale prostě, jakmile jsem jí uviděla, znala jsem jí. Věděla jsem, že se jmenuje Eleanor.“ Pořád na mě upíral oči a já to nevydržela. Pomalu jsem se pohla a vztáhla k němu ruku. Pohladila jsem ho po ruce a pak si ho přitáhla k sobě a objala ho. Jeho vůně mi zase něco připomínala. Ta vůně. Najednou další vzpomínka. Chodila jsem po svém pokoji s jeho trikem na sobě a nasávala jeho vůni. Bylo to vždycky po noci s ním. Znovu jsem nasála vůni, která z něj přímo sálala a zavřela oči.
,,El, no tak. Musíš si vzpomenout. Musíš si vzpomenout na to, jak jsme se spolu po večerech dívali na filmy a ty jsi mi vždycky usnula v náručí. Musíš si vzpomenout.“ zašeptal znovu.
,,Snažím se, Louisi. Opravdu snažím. Ale nejde to.“ zakroutila jsem hlavou a ucítila na svém rameni něco mokrého. On plakal? Plakal kvůli mě.
,,Opravdu jsi mě musel milovat, že ano?“ zeptala jsem se ho a podívala se mu do očí. Byly plné slz, ale přesto se usmál.
,,A stále miluju.“

30.část!!!! výročí!! :DD jako dárek pro vás...jsem si vymyslela, že když tady bude do 18.00 hodin zítra 5 nebo více 'hvězdiček' a alespoň 5 komentů, tak vám sem hodím dvojitý díl :)) což znamená 31. + 32. část :DD takže...snažte se :))

tenhle díl věnuju Nela97, která okomentovala předchozí díl se slovy, že je to (cituji) 'fakt strašně krásný' :DD no..děkuji ti :))

dále jsem se rozhodla, že dílů bude max. 50, takže se to do tý doby pokusím nějak urovnat ve smysluplný příběh :DD sice jsem ještě nedomyslela, jak to bude končit, ale co :DDD samozřejmě, jestli to nikdo nebude číst, tak to ukončím ://

prostě vám strašně děkuju, že to čtete a doufám, že i nadále budete :)) díky moc! :** xoxo

P.S.: ta fotka Louise a Eleanor, co je na straně, má být ta fotka, co má Elizabeth na stolku vedle postele...akorát, že místo El tam je El :DDDD