I know I can't, but I love you

17.část

17.část

 

*Pohled Elizabeth*

 

,,Odletím za ní do New Yorku.“ řekla jsem a on okamžitě sklopil pohled. Viděla jsem, že se mi skutálely slzy po tváři. Chtěla jsem ho obejmout. Chtěla jsem mu říct, že všechno bude v pořádku a že se brzo vrátím. Chtěla jsem mu říct, že ho miluju. Ale nemohla jsem.

,,Proč?“ zaskuhral.
,,Já..já nevím. Chci jí poznat. Chci, aby mi všechno vysvětlila.“ zašeptala jsem a přitiskla si k sobě Lux. Viděla jsem, jak se nadechoval, aby něco řekl, ale někdo zaklepal. Do dveří strčila hlavu Lou.
,,Tady seš Louisi. Všude tě hledám. Za deset minut...“ zastavila se, jakmile si všimla, že Louis brečí. Okamžitě k němu přistoupila a objala ho. Zabořil jí hlavu do ramene a jeho tělo se otřásalo pod náporem pláče.
,,Co se stalo?“ huhňala mu do vlasů, po kterých ho hladila. ,,Sežeň Harryho.“ naznačila mi. Položila jsem Lux a vyběhla ze dveří. Harryho jsem po chvíli našla v maskérně. Ještě ho upravovali. Doslova jsem tam vtrhla, takže se oči všech přítomných obrátili na mě.

,,Harry! Louis.“ řekla jsem jenom a on okamžitě vyletěl ze židle a hnal se ven. Dovedla jsem ho do kuchyňky a Harry tam vrazil. Spatřila jsem, jak Louis seděl u stolu a hlavu měl položenou na stole. A stále plakal. Chtěla jsem tam za ním jít, ale nakonec jsem si to rozmyslela a zapadla na záchody. Jakmile jsem se zavřela v kabince, sjela jsem po dveřích na studenou zem. Oči mě pálily otravnými slzami, které mi teď v proudech stékaly po tváři. Seděla jsem tam několik minut a pak jsem uslyšela první tóny jejich písniček, kterými zahajovali koncert.
,,Bety?“ uslyšela jsem po půl hodině sezení na studené zemi a koukání na bílou zeď. Slzy stále tekly.
,,Hmm?“ ozvala jsem se.
,,Jsi v pořádku?“ zeptal se mě hlas. Nejspíš Perrie. Co tu dělá?
Nic jsem neřekla. Jenom jsem vstala, odemkla a pomalu vyšla ven. Jakmile mě uviděla, její obličej se stáhl do soucitného výrazu a rozpřáhla ruce. S vzlyknutím jsem tam zapadla a pevně jsem okolo ní omotala ruce.
,,Co se stalo mezi tebou a Louisem?“ řekla po chvíli. Zakroutila jsem hlavou.

,,Nic.“ zaskuhrala jsem.
,,Tak proč ty a Louis brečíte? Poznám, když se něco děje. A rozhodně se mezi váma něco děje.“ řekla a rukou mi bez přestání přejížděla po zádech. Nic jsem neříkala. Jenom jsem se od ní odtáhla a sledovala, jak jí to pomalu dochází. V očích jí zablýsklo, když jí to plně došlo.
,,Ta párty. Chtěla jsi jít domů, když jsi uviděla Louise s jinou holkou. Pak mi Zayn říkal, že tě obtěžoval nějaký kluk a Louis se tě zastal. Odvezla jsi ho domů, kde jste byli podle Harryho úplně sami. Taky ta cesta na tu párty. A teď. Rozhodla jsi se odletět do New Yorku, že jo?“ řekla a jí se divila jak moc je informovaná. ,,On tě miluje. A ty jeho taky.“ vydala ze sebe šeptem. Uhnula jsem pohledem a zastavila jsem se na dveřích, ve kterých stála Lou s Lux.
,,Že jo?“ řekla znovu Perrie a otočila mě k sobě. Donutila mě kouknout se jí do očí. Stejně jsem nic neřekla. Usmála se na mě. ,,Mělo mi to dojít dřív. To, jak se k sobě chováte, to, jak se na sebe koukáte.“ Mluvila si spíš pro sebe.
,,Proč nechcete být spolu?“ zeptala se mě Lou, která to všechno pozorovala s vykulenýma očima a širokým úsměvem.
,,Já s ním nechci být.“
,,Proč?“ vyjekli obě dvě nastejno.
,,Protože nechci přijít o kamarádství s ním. Kdybychom měli vztah, zničili by ho fanynky. Nechci se každý týden objevovat na novinách nebo v televizi. Nestojím o to. Nechci, aby lidi znali moje jméno jenom proto, že chodím s klukem z nejslavnější skupiny. Nechci, aby mi každý den chodili nenávistné vzkazy na twitter nebo facebook. Nechci si zažít nic z toho. Budu to muset potlačit. Proto jsem se rozhodla, tak jak jsem se rozhodla.“ vysvětlovala jsem jim.
,,Ale nic z toho se nemusí stát. Nikdo se to nemusí dozvědět.“ řekla Perrie.

,,Ale prosímtě. Znám ty directionky nebo jak si říkají. Oni zjistí všechno. Naprosto všechno. Holka z děcáku mi dokonce říkala, jakou mají krevní skupinu a velikosti jejich....ehmm.“ zarazila jsem se, když jsem se podívala na Lux. ,,Víte co myslím.“ řekla jsem.

,,Ale tohle je něco jinýho. Nic z toho, co jsi řekla se nemusí stát. Nikdo se to nedozví. Management to zakryje. Vyřeší to za vás.“ řekla Perrie.
,,Ale ty to nechápeš. Já s ním nechci nic mít.“ řekla jsem nakonec a odešla z přeplněné koupelny.

Hned po koncertě jsem oznámila Harrymu, že jedu domů. Nabídl se, že mě odveze, ale věděla jsem, že by radši zůstal s klukama a oslavil další z mnoha vydařených koncertů, tak jsem rázně zavrtěla hlavou. Pokrčil rameny, objal mě a odešel zpět za klukama.
,,Kam to bude?“ zeptal se mě taxikář, jakmile jsem dosedla na zadní sedadlo. Nadiktovala jsem mu adresu a on se rozjel. Vtrhla jsem do baráku, jelikož začalo znovu pršet, a zamířila rovnou do svého pokoje. Z pod postele jsem vytáhla kufr a začala do něj házet všechny věci, které mi přišly pod ruku. Nevěděla jsem, co budu potřebovat, takže jsem si vzala od každého trochu, až jsem měla problém zavřít kufr. Sedla jsem si na něj a snažila se ho zapnout. Teď by se mi hodila pomoc. A tím jsem si vzpomněla na Louise. Stále jsem nechápala, proč ho to tak vzalo. Bylo to moje rozhodnutí. Rozhodnutí, za kterým jsem si stála. Už jsem si přiznala, že k němu něco cítím, ale to nic nemění na faktu, že nechci ztratit a rozbít přátelství s ním. Na to jsem si ho moc vážila. Z mého přemýšlení mě vytrhlo hlasité zvonění telefonu. Slezla jsem z kufru, na kterém jsem jenom seděla a přeběhla ke stolu.
,,Halo?“ ohlásila jsem se.

,,Bety? Tady je Gemma.“

,,Jé, ahoj Gem. Děje se něco?“ zeptala jsem se.
,,No děje. Ty někam odlítáš?“ vyhrkla rovnou. Alespoň, že nechodila okolo horké kaše.

,,Jo. Jak to víš?“ zajímala jsem se.

,,Harry mi napsal esemesku.“ vysvětlila. ,,A kam teda jedeš?“

,,Do New Yorku.“

,,A co tam jako budeš dělat?“ zeptala se podrážděně.

Chvíli jsem váhala, jestli jí to mám říct, ale pak jsem jí uznala jako osobu, která by to měla vědět. Stejně to díky Harrymu věděli všichni, takže už je to jedno.

,,Bydlí tam moje matka.“ řekla jsem potichu. Na druhé straně bylo chvíli ticho.
,,Aha. A už jsi se pevně rozhodla? Jsi si jistá, že to chceš podstoupit?“ ujišťovala se. Přikývla jsem, ale pak jsem si uvědomila, že to nevidí.

,,Jo, jsem.“
,,Dobře. Nechceš nějak pomoct?“
,,Ne, v pořádku. Už mám stejně všechno sbaleno.“

,,Počkat!“ zakřičela do telefonu. ,,Kdy vůbec odlítáš?“

,,Zítra, v jedenáct hodin dopoledne mi letí letadlo.“ říkala jsem jí údaje, které vím už od rána. Rezervovala jsem si letenku hned jak jsem vstala. Anne a Robin už o všem ví. Dokonce to byla Anne, co mě přemluvila, abych jela.

,,Aha. Tak to se ještě zítra uvidíme. Budu tam. Tak ahoj.“
,,Ahoj.“ rozloučila jsem se a položila telefon.