I know I can't, but I love you

28.část

28.část

 

 ,,El, pojď za mnou.“ slyšela jsem tiché šeptání. Zvedla jsem hlavu a hledala zdroj zvuku. Objevila jsem ho za chvíli.

,,Louisi?“ zašeptala jsem. Bílá postava s křídly zakývala hlavou. Natáhl ke mě ruku.
,,Pojď se mnou, El.“ zopakoval. Chtěla jsem se za ním rozeběhnout. Obejmout ho, říct mu, že je všechno v pořádku, políbit ho. Ale nešlo to. Nemohla jsem jít. Koukla jsem se pod sebe a zjistila jsem, že se vznáším dva metry nad zemí. Šokovaně jsem se podívala na Louise, který se jenom lehce zasmál. Znovu ke mě natáhl ruku. Silou vůle jsem k němu ‚doplula‘ a jakmile se moje ruka dotkla jeho, zavalilo nás bílé světlo.

 

 

Píp, píp, píp.
První věc, co jsem uslyšela, bylo to otravné pípání. Chtěla jsem natáhnout ruku a zamáčknout ten na můj vkus hlasitý budík, který oznamoval vstávání do školy. Ale problém byl v tom, že jsem ruku vůbec necítila. Zkusila jsem to znovu. Tentokrát jsem pohla prsty. Znovu. No tak, usilovně jsem se soustředila. Nic.
,,El?“ ozval se tichý hlas vedle mě. Ten hlas. Znám ho. Ale nemůžu si vzpomenout odkaď. Pomalu jsem zatřepala víčky a pomalu otevřela oči. Ale hned je zase zavřela, protože tam bylo moc světla.
,,El?!“ vykřikl někdo znovu a popotáhl. ,,Doktore! Probouzí se!“ zakřičel. Slyšela jsem bouchnutí dveří a několik dupajících nohou. Znovu jsem se pokusila otevřít oči, abych zjistila, kdo to je. Pomalu, velice pomalu jsem je otevírala. Mhouřila jsem je, abych si zvykla na to ostré nemocniční světlo. Pak, když jsem je mohla otevřít úplně jsem se podívala, kdo přišel. První dva lidé, byli muži v bílých pláštích a s deskami v ruce. Dále tu byla blonďatá dívka, se zlomenou rukou a pár škrábanci na tváři. Vedle ní stál nějaký chlapec a držel ji za zdravou ruku. Můj pohled se přesunul na blonďatého kluka s širokým úsměvem na tváři. Celkem kus. Pak další dva kluci. Jeden z nich byl nakrátko ostříhaný. Vypadal velice starostlivě, ale teď se jako ten blonďák široce usmíval. Vedle něj stál další kluk, tentokrát s kudrnatými vlasy. Ten se neusmíval. Vypadal unaveně. A můj pohled se přesunul na poslední osobu v téhle místnosti. Byl hezký. Ale jeho krásu kazily velké kruhy pod očima a červené oči. Vypadal jako kdyby plakal. Ale snažil se to vyrovnat roztomilým úsměvem.

,,El.“ vydechl a natáhl ke mě ruku. Pohladil mě po vlasech a jakmile se mě dotkl, jeho oči přetekly a vyvalily se z nich velké slané kapky.
,,Dobrý den, slečno Whiteová. Jak se cítíte?“ První otázka byla od muže v bílém plášti.
,,Bylo mi líp.“ zaskuhrala jsem a divila se, jak zní můj hlas. Jako po pořádném koncertu.
,,Jsem doktor Baron. Jsem váš ošetřující lékař. Po dobu necelých dvou týdnů, co jste byla v kómatu, jsem vás vyšetřoval, léčil. Víte co se stalo?“ zeptal se. Přejela jsem pohledem po všech členech v místnosti. Všichni na mě koukali jako na obrázek. Zakývala jsem hlavou.
,,Měla jste nehodu. Utrpěla jste vážná zranění. Silný otřes mozku, krvácení do dutiny břišní, zlomená noha, kyčel a ruka. A bohužel, váš plod to nepřežil.“ řekl smutně a kluk vedle mě vzlykl. Měla jsem chuť natáhnout k němu ruku a utěšit ho...ale nemohla jsem pohnout rukou.
,,Já byla těhotná?“ vydala jsem s námahou ze sebe. Doktor přikývl. ,,Jaká byla ta nehoda?“

,,Do strany auta, na které jste seděla, narazil vysokou rychlostí jiný osobní vůz a v podstatě vás tam zmáčkl.“ řekl a při slově zmáčkl se zlomila i ta blondýna a zabořila hlavu do ramene toho kluka vedle ní.
,,Slečna Edwardsová byla v tom autě s vámi. Naštěstí utrpěla jen povrchová zranění. Vy jste to štěstí bohužel neměla.“ řekl a já si domyslela, že ta ‚slečna Edwardsová‘ bude ta plačící blondýna.
,,A teď následující informace. Prosím, jenom pro kontrolu mi řekněte vaše jméno, datum narození.“ vyzval mě doktor a podíval se do papíru připnutých na deskách.
,,Ehm, moje jméno je Elizabeth Whiteová. A narodila jsem se 7.9....nevybavuji si rok.“ skousla jsem si ret.
,,1993.“ doplnil mě doktor a přikývl. ,,Dobře. Takže, v této nemocnici budete setrvávat další měsíc. Pokud uvidíme výrazné zlepšení vašeho zdravotního stavu, bude možné, abyste odešla dříve. V opačném případě, tu zůstanete déle jak měsíc. Každé ráno a večer bude vizita, při které se bude váš stav kontrolovat. Pak budete navštěvovat různé léčby a tak dále. Návštěvy budou možné v průběhu dne.“ řekl, ale pronesl to spíše k lidem v pokoji, kteří na tváři už neměli úsměvy, nýbrž kamenné tváře. Chlapec vedle mě stále plakal.
,,Máte nějaké otázky, slečno Whiteová?“ otočil se na mě zpátky doktor a upřel na pronikavý pohled skrz své brýle. Pomalu jsem přikývla a přejela pohledem po pokoji. Všichni s očekáváním a napětím poslouchali, co ze mě vypadne. Nadechla jsem se a pohled zcela věnovala doktorovi přede mnou.
,,Kdo jsou tihle lidé?“

jéééj...2000+ přečtení :)) díky moc...stále doufám, že se vám ta povídka líbí a stále doufám, že se budete vyjadřovat v komentech nebo 'hvězdičkách'....klidně připište, co se vám na příběhu nelíbí, popřípadě co líbí a co byste chtěli doplnit...ráda se vámi inspiruji :)) 

tenhle díl bych chtěla věnovat uživatelce Majda Hylenová (doufám, že jsem to napsala dobře), jakožto stále vytrvávající člověk, co neúnavně komentuje a 'hvězdičkuje' ...děkuju moc :))

vážně moc děkuju všem, kdo čte, komentuje a 'hvězdičkuje' (oh, oblíbila jsem si to slovo :D) a další díl klidně věnuju tomu, kdo napíše svůj názor do komentu :)) 

ještě bych vám chtěla doporučit povídku od GiveMeOreo s názvem 10 ways to love :33 povídku si čtu vždycky před spaním...zalehnu v devět a okolo dvanáctý zhasínám lampičku, takže si buďte jistí, že v povídce je všechno jak má být...včetně lásky a hodně zajímavé zápletky..prostě ho žeru :33 hádám, že to je všechno, co jsem chtěla říct :)) DÍÍÍKY MOC VŠEM!!! xoxo

P.S.: založila jsem si Twitter!! :3 :DD