I know I can't, but I love you

7.část

7.část

*Pohled Louise*

 Když jsem se vrátil zpátky, hlavu jsem měl v oblacích. Její rty chutnaly tak skvěle. Dokonale jsme do sebe zapadli. Jako dva dílky puzzle. Byl jsem ztracený ve svých myšlenkách, takže toho, že Harry chybí jsem si všiml až po deseti minutách.

,,Kde je Hazza?“ zeptal jsem se nedaleko stojícího Liama.

,,Netušim. Když jsi odešel, za pět minut vyběhl s kabátem ven.“ řekl a otočil se zpátky ke klukům. Úplně ve mě hrklo. Je možný, že viděl to, co se tam stalo? Co když jo? Sakra! Ale když se nevrátil ani za čtvrt hodiny, strach mě přešel a já se odebral blíž ke klukům. Zrovna tam něco dělali. Něco, čemu jsem totálně nerozuměl. Takže jsem se otočil a namířil si to ke svému rohu. Vytáhl jsem telefon a začal psát esemesku. Zdravím, tak jak? Už jseš doma? Vyhledal jsem číslo a zmáčkl odeslat. Ani ne za dvě minuty mi přišla odpověď. Už jsem v pohodlí domova? A ty se tam pořád moříš co?xD A neuvěříš co se stalo! Po tváři se mi roztáhl úsměv. Rychle jsem naťukal odpověď. Jsem rád, že se bavíš. Co se stalo??  A Harry vrazil do dveří přesně v tu chvíli, kdy mi zapípal telefon. Měl promočenej kabát a zplihlý vlasy.

,,Kde jsi byl?“ zeptal se ho hned Liam.

,,Odvezl jsem Elizabeth, aby nemusela jít pěšky v dešti.“ vysvětlil s širokým úsměvem. Vykulil jsem oči a rozklikl sms. Harry se mi omluvil a svezl mě domů. Mám přijmout omluvu? Povzdechl jsem si. No jo, Harry. Řekne něco hnusnýho a pak si myslí, jak se to urovná jedinou omluvou a jeho úsměvem. Záleží na tobě. Ale už je tady, takže jdeme nahrávat. Páčko:* Odeslal jsem to a uklidil telefon do kapsy.

 *Pohled Elizabeth*

 Když mi přišla první esemeska od něj, jenom jsem se nevěřícně usmála. Ale odepsala jsem mu. Musela jsem mu napsat to s Harrym. Bylo to k nevíře, ale i za tu krátkou chvilku jsem si k němu stihla vytvořit jakousi vazbu. Možná to bylo tím, že mi svůj jazyk strkal až do krku. A možná to bylo tím, že se s Harrym zná a ví jaký je doopravdy. Takže jsem mu to musela napsat a chtěla jsem vědět jeho názor. Ale odpověď kterou napsal, mě zklamala. Napsal jenom Záleží na tobě. Co si z toho mám vzít? Taky napsal, že už musí jít, takže jsem telefon položila na stůl a šla se osprchovat. Zatímco na mě padaly kapky teplé vody, moje mysl sváděla boj. Jedna polovina byla pro to, abych mu to odpustila. Konec konců, je to můj bratr. Sice nevlastní, ale pořád bratr. Zato ta druhá polovina byla naprosto proti. Předhazovala dobré argumenty, proč bych to neměla dělat. Například to, že když mu odpustím jednou, udělá to znova. Ale pak jsem to odložila stranou a plně se věnovala sprše.

Když jsem se umyla, zamotala jsem se do ručníku a odcupitala do pokoje, kde jsem se převlékla do pohodlného domácího oblečení. Normální vytahané triko a tepláky. O půl hodiny dorazila Anne a Robin. A když mě viděli scházet ze schodů, jenom nechápavě vykulili oči.

,,Elizabeth. Co tu děláš? Kluci už skončili?“ zeptal se Robin. Zakroutila jsem hlavou.

,,Ne, ještě tam jsou.“

,,Stalo se něco mezi tebou a Harrym?“ zeptala se přívětivě Anne. Povzdechla jsem si. Ona se ke mě chovala tak strašně mile, chovala se ke mě jako k vlastní dceři. A proto jsem jí to nemohla říct. I když jsem chtěla. Nechtěla jsem, aby se trápila tím, že se její slavný syn nedokáže vypořádat se svojí adoptovanou sestrou. Proto jsem jenom zakroutila hlavou.

,,Dobře. Máš hlad?“ převedla řeč na jiné téma Anne. Po zbytek dne se tím nezabývala.

Asi ve čtyři hodiny jí pípl telefon.

,,Zpráva od Harryho.“ prohodila směrem k nám. ,,Prý půjde s klukama oslavit další nahranou písničku.´“ oznámila s povzdechem.

Když jsem byla v domově, Linda mě každý večer zatěžovala informacemi o skupině. A vzpomínala jsem si, že několikrát řekla, že se Harry ZASE opil v nějakém klubu. Že si z KLUBU odváděl nějakou společnost. Teď jsem zjistila, že měla pravdivé informace. Ale zase jsem byla ráda, že se tady neukáže. I když se mi omluvil, stále jsem se cítila líp, když nebyl doma. Mohla jsem volně dýchat.

Když jsem došla do pokoje, zavřela jsem potichu dveře. Netušila jsem, co budu dělat. Tak jsem se rozhodla najít si o slavné skupině One Direction nějaké informace. Sedla jsem si k notebooku, jak jinak značky Apple, a do vyhledávače naťukala dvanáct písmen. Výsledek hledání byl opravdu ohromující. Vyskočilo na mě milion článku, až jsem nevěděla, který otevřít dříve. Klikla jsem na článek s názvem ‘Chlapci z populární britsko-irské skupiny zazářili na premiéře ke svému filmu This Is Us. Ale nehodí se jejich outfit spíše na pohřeb?‘ A tam byla fotografie kluků na červeném koberci. Všichni na sobě měli černé oblečení. Musela jsem se zasmát. Titulek byl naprosto přesný. I když jsem musela uznat, že jim to tam sluší. Celý zbytek večera jsem projížděla různé články a videa na youtube.

Když jsem se odtáhla od stolu, bylo už devět večer. Harry stále nebyl doma. A tak jsem se rozhodla, že si pořádně prohlédnu jejich domácí ‘nahrávací studio‘, jelikož nás minule Harry vyrušil. Potichu jsem vyšla na chodbu a zjistila, že Anne a Robin už jsou nejspíše ve svém pokoji, protože dole bylo zhasnuto. Opatrně jsem vylezla po schodech až nahoru a otevřela dveře, které jsem zase zavřela. Procházela jsem se po pokoji, opatrně šahala na kytary, mikrofony a ceny, které byli vyskládané na jedné z mnoha polic. Když jsem si řekla, že se půjdu podívat do kabiny, kterou jsem dneska viděla v budově Syco Music, uslyšela jsem za sebou drsný hlas.

,,Co tu děláš?“ zeptal se chraplavě Harry.

,,Ehmm...je-jenom se tady ko-koukám.“ vykoktala jsem. Jenom se drsně zasmál. Bylo na něm vidět, že pil. Hlavně na jeho alkoholem zastřených očích. Očividně pil hodně.

,,Ty se mě bojíš?“ zeptal se ironicky. ,,Nemusíš. Vždyť jsem se ti dneska omluvil a chci se k tobě chovat, tak jak si zasloužíš.“ Zavřel za sebou dveře a zdálo se mi, že je zamkl. Instinktivně jsem začala couvat. ,,Když už jsme u toho, jak jsi se rozhodla? Odpustíš mi?“ řekl, zatímco se stále přibližoval.

,,Ehmm, nejspíš jo. Odpouštím ti.“ řekla jsem rychle, protože z jeho pohledu mi naskákala husí kůže. Moje ruce se najednou dotkly drsného povrchu zdi. Byla jsem v pasti. Nemohla jsem dál couvat. Když to uviděl, v očích se mu blýsklo a zrychlil zkracování prostoru mezi námi. Když stál těsně u mě, zvedl ke mě své zastřené oči. Dech se mi zrychlil.

,,Tím líp pro mě.“ prohodil a přitiskl svoje rty na moje.