15.

965 26 0
                                    

Palmer Baldwin

S Miou jsme zrovna seděly na obědě a jedly nějaký těstovinový salát a povídaly si.

,,Ryan to vzal docela hopem že?" Zamumlala najednou, můj pohled vystřecil na Miu, měla zklopenou hlavu čelem k jejímu poloprázdnému obědu: ,,Mio? Od kdy tě zajímá můj bratr?" Nadhodila jsem nechápavě, bez rozmyslu jsem toto vypustila z úst anižbych na to šla diplomaticky. Uchechtla se, bylo to falešné: ,,jen jsem se ptala, nic víc." Momentálně jsem pohřbila její zpověď, proč jsem neudržela ústa zavřená?  ,,No tak, věř mi," položila jsem ruku na její paži. Věnovala mi zaslzený pohled a já poznala, že je něco špatně: ,,Už delší dobu se mi Ryan líbí, ale má přítelkyni." Zasýpala skoro neslyšně. O můj bože: ,,Mio, můj brácha je blbec." Vzlykla a snažila se schovat si obličej do dlaní, aby na ní nikdo neviděl. Pár lidí blízko našeho stolu nám věnovalo několik nechápavých pohledů. 

Mia vstala, uchopila oběd a vypálila od stolu. Udělala jsem totéž, ale omylem jsem do někoho narazila.

,,Omlouvám se." Prakticky hned jsem vypustila z úst, v hlavě jsem měla jen svou brečící kamarádku. ,,To je v pořádku." Vzhlédla jsem na slečnu, která měla zrzavé vlasy sčesané ve vysokém culíku a otírala si z obličeje zbylé těstoviny. Posbírala jsem příbor a naskládala na tác, poté jsem se zvedla.  ,,Jsem Emily." Pousmála se na mě, podívala jsem se na ní: ,,Palmer."  Poté jsem konečně odběhla odevzdat tác a doslova běžela chodbou v úmyslu najít Miu.

U skříněk měla stále svůj batoh, takže ve škole byla. Zamířila jsem na dívčí toaletu A, když jsem vešla, tak se z jedné kabinky ozývali zřetelné vzlyky.

,,Mio?"  Zkusila jsem.

Otevřeli se dveře a mně se naskytl pohled na zlomenou Miu, řasenku měla rozteklou a červené oči a tváře. Drásalo mi to srdce, rychle jsem jí přitáhla do pevného objetí, obmotala také kolem mě své paže.

,,Šš, bude to dobrý. On ti za to nestojí." Šeptala jsem. Ačkoliv to byl můj bratr a horko těžko se mi utěšovalo mojí nejlepší kamarádku.

*

Vyšly jsme ven ze školy, měla jsem paži přehozenou kolem Miina ramene a vedla jí areálem ven.  ,,Děkuju." Zašeptala směrem ke mně pokládajíc si hlavu o mé rameno: ,,to nic." Pousmála jsem se.  S Miou jsme měly společnou cestu domů, takže jsem si nemusela ani moc zacházet jen pár domů jsem přešla a dovedla Miu domů.

Objala mě a poté vklouzla dovnitř. Silně jsem si oddechla a také si to namířila zpět domů.

Jason McCann

Zaparkoval jsem na soukromém parkovišti a levou rukou projel vlasama, sáhl jsem do přihrádky před řadící pákou a vytáhl své sluneční brýle, které jsem si nasadil. Následně jsem vystoupil z auta a centrálním klíčem jsem jej zamkl, pár lidí co zde stálo se zamnou otočilo, ale já bezstarostně zatlačil do obrovských skleněných dveří a ocitl se na menší recepci potažmo dlouhé chodbě.

Právě jsem se chystal na menší rádiový rozhovor, měl jsem po zápase a potéhle akci se stáhnu do ústraní, abych si odpočinul od bulváru a celkově od veřejnosti.

,,Pan McCann že?" Nakoukla na mě menší žena, asi kolem třiceti let: ,,Ano." Podstrčila mi jakousi brožůru o jejich rádiové stanici, kterou jsem si prohlížel.  ,,Tak prosím pojďte zamnou, za pět minut vysíláme." Ujasnila mi při pohledu na své hodinky, s úsměvem sebrala chomáč klíčů a mobil z bílého stolu.  Objevila se předemnou a vedla mě tou dlouhou a osvětlenou chodbou, všude klid a ticho jen zvuk narážejících jejich  vysokých bot. 

Zastavila se přededveřmi z bílého masivního dřeva se svítícím nápisem: offline. 

Než zaklepala věnovala mi rychlý úsměv, poté otevřela dveře a vešla, také jsem vstoupil.

Bylo to klasické studio o jednom velkém světlém stole, dvěma mikrofony, počítačem směrovaným na jednu stranu, vedle se opíral mladík s obrovským úsměvem na rtech. Měl hnědé vlasy v polo rozcuchu, bílo černou kostkovanou košili vykasanou ven a džínové modré šortky.  Na krku měl posazeny černé sluchátka.

Prst zabodl do papíru na stole před ním. Žena jej podepsala a poté se rozloučila a odešla.

Muž přešel ke mně: ,,Dobrý den pane McCann, těší mě, že vás konečně poznávám." Napřáhl ruku k mé straně, přijal jsem jí  A zdvořile odvětil: ,,Dobrý den, také mě těší." Nesnášel jsem rozhovory.  Pokynul rukou na červené křeslo, kam jsem se i usadil. 

,,Takže začínáme za," jeho výraz sklouzl na hodiny zamnou pravděpodobně: ,,minutu." Pousmál se a nasadil si své sluchátka, poté naťukal něco do klávesnice a přiblížil si svůj mikrofon.  ,,Taakžee jsme tu zasee!" Zdůraznil, vypadal jako malý kluk.   ,,Dnes tu máme vyjmečného a velmi speciálního hosta a tooo," napnul posluchače: ,,Jasona McCanna." Stiskl tlačítko po, kterém se ozval potlesk.

,,Takže Jasone, promiň můžu ti týkat?" Zeptal se a na tváři se mu pohrával přihlouplý úsměv, srazil sluchátka zpět na krk, nahl jsem se blíže k mikrofonu: ,,Samozřejmně." Přikývl a spustil své otázky.

*

Když už bylo pryč nějak deset otázek, tak se zeptal na tu otázku, které jsem se chtěl vyvarovat, ale v jeho očích byla touha slyšet odpověď.

,,A co Kyllie?" Zeptal se a já se držel, abych neutekl nebo mu nenatáhl: ,,Vše je tak jak má být." Řekl jsem nejasně a jemu to holt muselo stačit.

Poté ukončil tu hrůzu a  já konečně mohl vypadnout odsud.

Byla to hrůza.

Box Is My Life; J.M.✔️Where stories live. Discover now