1.kapitola

39.8K 1.7K 97
                                    

„Prosím, najděte naší malou holčičku. Už nevíme, co dělat."

Byl to mladý pár. Na fotografii, kterou jsem vzala z krbové římsy se na mě dívaly tři páry očí...otec, matka, dcera...spokojená rodina. Muž a žena na fotografii měli v očích něhu a lásku. Navzájem shlíželi na dceru v jejich náruči, jejich potomka. Holčičku s kaštanovými vlasy po svém otci a kaštanovýma očima po svojí matce. V jejích oči byly jiskry štěstí a života. Zvláštní, jak rozdílní byli muž a žena na fotografii od těch co seděli v křesle hned za mými zády.

„Prosím uklidněte se paní. Pokusíme se najít vaší dceru, co to půjde."

Drobná žena vzlykala v náruči svého manžela. Oči měla od pláče opuchlé a červené, pleť měla bledou, vlasy mastné, její tělo se nekontrolovatelně třáslo vzlyky...jaká změna od ženy, ze které na fotografii sálalo štěstí. A muž, její manžel objímající jeho ženu pažemi snažíc se poskytnout nějakou útěchu. Na fotografii to byl silný a sebejistě vypadající milující otec, ale teď....zarostlá tvář zkřivená starostí a obavami, oteklé oči, oblečení na něm téměř viselo.

„M-my už n-ne-víme, co děl-at, kam se ob-rátit......"

Žena mohla skoro těžko mluvit, jak se tiskla do náručí svého muže. Vypadali, jakoby oba zestárli o několik let.

„Udělali jste správnou věc. Pokusíme se vám vaši dceru vrátit."

„To říkají všichni, ale žádné výsledky! Naše holčička může být i.........."

Mrtvá....To slovo, které si ani jeden nechtějí připustit a otec, který je bezradný vztekem, protože není nic, co by mohl udělat. Nic, čím svojí dceru zachránit.

„Uklidněte se pane. Děláme všechno, co je v našich silách, abychom....."

„Tak dělejte víc! Už máme dost toho, co nám neustále opakujete!"

„Miláčku, pros-sím."

Žena se snažila uklidnit svého manžela. Ten jen vysíleně a vyčerpaně sklonil hlavu dolů a já v odrazu skla fotografie viděla, že skrývá zbloudilé slzy. Opatrně jsem tiše vrátila fotku na místo tam, kam patřila.

„Proč sahá na naše věci? Proč je tady tohle dítě?"

Huh..dítě? Poprvé od té doby, co jsme přišli do tohohle domu jsem se otočila přes rameno k páru rodičů a Sebastienovi. Sebastien tady byl ten, kdo měl zvládat tu formální část, zatímco, já praxi.

„Dovolím si představit vám Stopařku."

Sebastian mi dal znamení abych šla blíž.Poslechla jsem a přes pokoj se vydala k nim. Oba rodiče byli silně obaleni slabou černou září.....beznaděj, zlomenost...už dávno jsem si zvykla vnímat a rozdělovat lidskou auru. Muž i žena si mě prohlíželi od hlavy až k patě.

„To má...t-to má být to méd-médium?"

I tohle byla normální reakce. A to jsem měla to, co vždycky. Mojí oblíbenou koženou bundu, rifle, moje nejoblíbenější vysoký kozačky a vlasy v ohonu. Uznávám, že lidi možná odradil můj dnes modrý pruh ve vlasech, ale to bylo normální, kdo by do mě řekl, že jsem médium?

„Ano, Stopařka se narodila se vzácným nadáním....je, jak vy říkáte médium."

A pak to tam bylo. To, co vidím vždycky v jejich očích....záblesk naděje. Malé paprsky jemně zelené se proplétaly s černou. Pomalu a opatrně jsem se posadila na židli naproti konferenčnímu stolku. Dělala jsem to, tak protože jsem zažila případ, kdy jedna starší paní kvůli mým rychlým pohybům dostala málem mrtvici....ano, jeden z mých začátků. Muž i žena naproti mně si mě jen prohlíželi.

„Máte něco, co patřilo vaší dceři, jak jsme vám řekli?"

Žena se vymanila od manžela a zmizela v dětském pokoji. Za chvíli jsem viděla, jak přináší v náručí dva plyšové medvědy a panenku. Sebastien šel opatrně věci převzít. Bylo vidět, že se jich nechce vzdát. Pevně držela věci u sebe a s láskou na ně shlížela. Přesunula jsem pohled k muži na pohovce. Jeho žena i Sebastien k němu byli zády.......slzy mu volně stékaly po tváři. Všiml si, že ho pozoruji a sklopil pohled do dlaní. Takových už jsem viděla...

„Co s tím budete dělat?"

Sebastienovi se konečně povedlo získat věci k sobě a zavřel je do kufru k sobě. Stále měl chápavý výraz na tváři i když mu ženy plakaly před očima a jejich manželé na něj křičeli. Ohlédl se ke mně za rameno.

„My nic, ale Stopařka se za pomocí těch věcí pokusí vystopovat vaší dceru. Chtěli jsme aby jste nám dala některé osobní věci vaší dcery, protože vaše dcera na nich nechala určitou emoční stopu, kterou Stopařka vidí, nebudu vám to tu celé popisovat, nerozuměli by jste mi ani slovo."

„Proč to nemůže udělat tady?..."

Sebastien se zastavil, když se otec zvedl z pohovky. Věděla jsem, že to udělá.Vždycky se na to zeptají. Posuzoval mě, ale já nehnula pohledem ani o kousek.

„Věřte mi, že pokud nebude pokus s věcmi vaší dcery úspěšný, můžeme to zkusit znovu. Pro teď není, ale Stopařka je jediný člověk, který má nadání a schopnost pomoct vaší dceři. Dáme vám vědět."

Vstala jsem, protože Sebastienova věta: „Dáme vám vědět " znamenala konec, odchod. Postavila jsem se k jeho boku a naposledy dala pohled zdrceným rodičům, kteří nás vyprovázeli ke dveřím.

„Najdi nám prosím naší malou Holly."

Bylo to poslední, co řekli, než se před námi dveře zavřeli.

PS: Za traler k celému příběhu moc díky MarkyMaky ;) Jsi úžasná a dala sis s tím práci ;)

StopařkaWaar verhalen tot leven komen. Ontdek het nu