Stopařka

9.kapitola

Za ty roky bych už si na zimu skoro v celé budově měla zvyknout, ale bohužel nic takového se nestalo. Zabalená ve svém teplém svetru a ještě bundou jsem držela v ruce hnědou složku a tlustou knihu. Známými chodbami jsem prošla do polorozpadlé části. Tenhle náš domov nebyl perfektní. Byla to spíš polo-rozpadající se budova, která má obytné pouze jedno patro.  Dřív jsem se neodvážila chodit jinam, ale postupem času mi nestačily nudné místnosti a potřebovala jsem víc. Opatrně jsem podlezla pod rozpadlým trámem a vyhýbala se prachu a pavučinám. Tahle stará ubytovna bývala dříve kostelem. Poznala jsme to snadno....některé části se nezměnily. Většina stěn už byla nasáklá vodou a já nacvičenou cestou se vyhýbala spadané omítce a nepořádku. Nikdo sem nechodí. Je to jenom moje místo a myslím, že by se sem nikdo neodvážil. Rychle jsem vyběhla po polorozpadlých schodech a vyhnula se těm, o kterých jsem věděla, že jsou až příliš ztrouchnivělé abych se dostala až do posledního patra. Složka s knihou mi překážela, ale zvládla jsem to. Tady nahoře nebylo skoro žádné světlo a byla tu zima. Podlaha zde byla v místech polorozpadlá a vedla tudy jenom jedna cesta a to přejít přes jediný silný trám, abych se dostala tam, kam jsem chtěla.Postavila jsem se na kraj trámu a držela rovnováhu. Jako obvykle jsem rychle a bez problému přešla na druhý konec a seskočila, v místě, kde jsem věděla, že už je to bezpečné. Teď jsem v bezpečí.... Miluji tohle místo. Jsem tu sama v tichu, ale je tu něco, co miluji více než to ticho, a tím je okno. Jediný zdroj světla tady. Nádherná kulatá vitráž, která zde zůstala z minulých dob. Je středem celé stěny  a přes malé úlomky skla vrhá na podlahu barevné spektrum, pokud je venku slunečno, což dnes bylo. Nevnímala jsem chlad, jako vždycky a z malé komody, která je tady jenom moje jsem vytáhla dvě tlusté deky. Jednu jsem hodila na podlahu spolu s knihou a složkou. Posadila jsem se a přitáhla si druhou deku kolem sebe. Může tu být zima, ale je to mé místo....

Natáhla jsem ruku před sebe a pozorovala, jak mi na ní dopadají paprsky světla a mění mojí ruku na modrou. Zahýbala jsem prsty a pozorovala, jak se světlo láme v úhlech a vytváří nádhernou scenérii. Právě tady jsem si uvědomila, barvy, Ty pravé barvy, která nevidím , jako lidskou auru a je to také místo, kde i já mám barvy jako svou auru, protože na sobě jsem žádnou barvu nikdy neviděla. Deku jsem si k tělu přitáhla, co nejvíce jsem mohla a nechala světlo dopadat na mojí tvář. Zvládla bych tady sedět hodiny v klidu, ale na to nebyl čas. Odehnala jsem všechny myšlenky stranou a otevřela hnědou složku.  Okamžitě se mi vybavila fotografie z krbové římsy v domě Parkerových. Malé děvčátko s hnědýma očima i vlasy a v očích měla ten spokojený dětský lesk, v představě, že zlo a démoni neexistují. Pokud Holly Parkerovou najdu, ten lesk zmizí. Vytratí se, jako u všech.... Přečetla jsme si znovu její složku , jako jsem to udělala už tolikrát předtím a znovu si připomněla, co už jsem věděla.Zmizela před třemi týdny a policie po ní vyhlásila pátrání, které dosud nebylo ukončeno. Nikdo nekontaktoval rodiče o výkupné nebo výhružnými dopisy. Holly zmizela při její zpáteční cestě ze školy a od té doby.....nic.  Už jsem byla dost unavená. Nic nezabíralo. Nemohla jsem cítit ani sebemenší náznak. A to znamenalo, že mi pravděpodobně plyšový medvěd ani panenka patřící Holly nepomůže a zbývá mi navštívit znovu dům Parkerových. Znovu se podívat do očí smutku... Naštvaně jsem se složkou i knihou mrštila o zem. Nic nevychází, tak jak by mělo, k tomu všemu jsem měla neustále vztek na Ethana Foxe. Ten přívěsek. Domnívala jsem se, že bych to dokázala. Aura byla z toho přívěsku natolik zřetelná..... Stiskla jsem vztekle zuby k sobě a zavřela oči, když jsem si lehla na deku na zemi. Jen na chvíli si odpočinout....

***

„Zlato, proč jsi tu paní takhle ošklivě zamalovala?“

Podívala jsem se dolů na svůj obrázek. Co je na něm špatně?....Mamka říkala, že mám zkusit nakreslit tu divnou paní, co sedává na té napůl rozbité lavičce, ke které nesmím chodit. Ta paní má dvě kočky, které chodí pořád a pořád s ní. Namalovala jsem jí  ten ošklivý klobouk, co nosí a taky dlouhé šaty, které na sobě mají květiny, jako citrony a nakonec jsem vzala tu nejtmavější pastelku a dokončila to. Podívala jsem se nahoru na mámu, a nechala se vzít do náruče.