Stopařka

15.kapitola

Zdravím :D Tak mám tu pro Vás všechny další kapču. Myslím, že tahle kapitola pro vás bude snad zajímavá :D Děkuju, že tohle čtete a jste mi podporou, vážím si toho strašně moc ;)

Temnota mne obklopovala ze všech stran, ale na čele jsem cítila něco studeného a podle mne i nepříjemného. Moje ruka se natáhla a o chvilku později jsem nahmatala vlhký kus látky na mém čele. Má ruka to stáhla pryč a zanechala jsem si tak na čele vlhký pruh.

„Probírá se."

Šlo mi to pomalu, ale nakonec se má víčka na malou škvíru otevřela. Objekty jsem měla rozmazané a mlhavé. Co se stalo?.... Cizí dlaň se dotkla mého čela a setřela mi vlhkost. Neměla jsem tušení, kdo to je.

„Vypadá, že je v pořádku."

Sebastienův hlas. Obraz se mi před očima začal zaostřovat až jsem rozpoznala Sebastienovu tvář, jak se na mne ustaraně dívá. Hlava mi třeštila, jako střep a myslím, že jsem ležela na posteli, ale rozhodně ne u sebe v pokoji. Ne, tohle byl Camův pokoj. Camův a Ethanův pokoj.

„Přinesu jí nějakou vodu a přitom to vyřídím s Madisonovými. Počkej tady, ať se hýbe, co nejméně."

Jakmile mi došlo, že je Sebastien pryč, jsem se vzepřela na loktech a chtěla se posadit, ale další pár rukou mě zatlačil zpátky, až moje hlava klesla zpátky na polštář.

„Být tebou, to nedělám. Nevíme, jestli ses nepraštila o stůl na chodbě. Můžeš mít otřes mozku."

Zasténala jsem bolestí, která mi pulzovala v hlavě a přitom odvrátila pohled od Ethana, který seděl vedle mě na posteli a pozoroval mě. Alex... Všechno se mi vrátilo. Alex...zmizel.... Mohla jsme cítit štiplavý pocit v mých očích a rychle to potlačila, ale vystrašeně jsem zamrkala, když se přímo před mýma očima prosmýkl kouř  šedé barvy smíchaný s fialovým odstínem.Mé reflexy se probraly a já se posadila na posteli i přes Ethanovu snahu mě udržet ležet.

„Přestaň to dělat."

Vyštěkla jsem a Ethan odtáhl ruce ode mne pryč a s tím i aura pomalu zeslábla, až jsem jí nechtěla vnímat vůbec.

„Omlouvám se, já....co jsem udělal?"

Zavrtěla jsem hlavou a začala se shánět po mých věcech. Moje boty byly u postele, a má bunda přehozená přes židli hned vedle.

„Nic, jen to neřeš, OK? Jsem v pohodě. Nemám otřes mozku, ani nic takovýho. Potřebuju odsud."

Sklonila jsem se dolů pro svoje boty a natáhla se po bundě, kterou ale Ethan sebral dřív než já a vzal si jí k sobě.

„Sebastien řekl, že nikam nejdeš, takže smůla. Z nějakýho důvodu si omdlela a teď tě nenechám odsud odejít."

Jestli něco nesnáším, tak je to, když mi někdo rozkazuje. Švihla jsem po Ethanovi rozzuřený pohled a vstala obutá na koberec. Moje ruka se natáhla dopředu.

„Ethane, dej mi tu bundu."

On to neudělal. Schoval jí za zády a nehnul se ani o centimetr z místa, kde stál. Mohla jsem vidět, že je pevně rozhodnutý.

„Hele, já to nebudu říkat dvakrát. Dívej, jsem v pohodě, nic mi není a ráda bych šla, takže..."

„Ne. Našel jsem tě, jak ležíš na koberci na chodbě a ani ses nehnula, takže to nějaký důvod má, a já si myslím, že to má co dočinění s tou rodinou, co tady...."

„Zmlkni!"

Slova mi automaticky vyletěla z úst. Na to, teď nemůžu myslet. Nemám na to. Potřebuju se odtud dostat a zrovna teď mi to Ethan dost komplikuje. Mé ruce se zatínali do pěstí a povolovaly. Vzhlédla jsem od pohledu na koberec a našla Ethana, jak se na mě zkroušeně dívá. Teď začal o dost tišším hlasem.