Stopařka

13.kapitola

Ahoj :D Dneska to vezmu krátce protože se dívám na „Na vlásku" Jen si užijte kapitolu o kterou jste si tolik v komentářích psali...děkuju ♥ Je asi o něco kratší, ale sna dto přežijete :D

Je mi zima....hrozná zima...Moje džíny jsou celé zmačkané. Cítím se hrozně. Moje oblečení a tohle...o bože, do čeho jsem se to dostala?... Ta země mě tlačila. Už tu sedím, tak dlouho. Je tu zima a ty šedé, vlhké zdi. Moje hlava třeští jako o život. Proč jsem tady?.... Zvedla jsem před tvář své dlaně. Jsou na nich krvavé šrámy. O pane bože!.. Cítila jsem, jak vlhkost padá dolů z mých tváří a máčí mojí košili. Má hlava spadla dopředu na má kolena a mé vlasy mi poskytly alespoň malou zeď před tímhle vším. Tělo se mi třáslo tichými vzlyky a nedokázalo přestat. Pomozte mi někdo...prosím!...Ethane!....Ethane já se ti tolik omlouvám. Ethane, promiň. Nevěděla jsem, že mluvím nahlas, ale ten zvuk skřípání dveří mne vyděsil. Má dlaň sevřela kříž na mém krku i přes pálení v mé dlani jsem začala odříkat tichou modlitbu. Oni jsou zpátky...

***

Vzbudila jsem se. Mé dýchání bylo zrychlené, má tvář mokrá od slz a srdce mi bušilo, jako splašené. Obě mé ruce svíraly předmět na mém krku. No, do háje.... Při pohledu na petrolejovou lampu a ucítění materiálu deky pod sebou mi došlo, kde to jsem, a co se stalo. I přes spánek jsem cítila únavu a teprve po chvíli povolilo i křečovité sevření mojí ruky držící kříž. Zadívala jsem se na něj. Našla jsem jí.....Brittany Foxovou.... Zvedal se mi žaludek ze všech těch pocitů. Byla jsem v její kůži. Pořád ve mne doznívali její pocity. Tohle nebylo dobré, ale Ethan by mohl mít radost. Ethan!... Mé oči prohledaly protější stranu přede mnou a hledaly Ethana, ale on tam nebyl. Doufám, že....pane jo, to snad ne!... Můj první instinkt bylo vrhnout se vpřed na kraj plošiny. On spadl!....ale něčí váha mne zadržela. Až teď mi došlo, že cítím za sebou dalšího člověka. Vlastně na mém lokti spočívala cizí váha. Prosím, ne.... Opatrně jsem nahlédla za sebe a přiškrceně zaječela. Ethan podřimoval za mnou. A to dost těsně za mnou. S jednou rukou pod svou hlavou a druhou, která teď dopadla na zem, ale předtím držela mě. Díky mojí „ječící" reakci se probral a okamžitě byl v polosedu a mrkal, jak si chránil oči před slunečním světlem.

„C-co se děj-je?"

Napůl zívající Ethan na mě zamrkal a začal se rozhlížet kolem sebe. Nakonec se jeho pohled zastavil na mojí tváři a zachmuřil se.

„Co se ti stalo?"

Rukávem jsem otřela vlhkost z mého obličeje a začala jasně uvažovat. Bylo jasné, že je ráno. Přes okenní vitráž dopadalo na podlahu barevné světlo a vytvářelo různě barevné spektrum. I Ethan si toho všiml a vypadal tím velmi zaujat, dokud se mi nepovedlo upoutat jeho pozornost stržením mojí deky, na které z poloviny ležel.

„Můžeš mi zatraceně vysvětlit, co děláš tady?! Když jsi byl ještě včera támhle?!"

Názorně jsem poukázala na rozdílná místa, když se Ethan zadíval stejně na místo, kde ležel a na místo, kde včera usínal, než znovu vyhledal můj pohled.

„Promiň, vzbudil jsem se někdy v noci a ty jsi vypadala, že máš noční můru. Nemohl jsem tě vzbudit a ty ses třásla...hele myslel jsem to dobře, omlouvám se, ale přestala jsi, když jsem si lehnul k tobě."

Moje obočí muselo zmizet až někde na vrcholku mého čela. Tohle bylo až moc složitý na ranní probuzení. Potřásla jsem hlavou a rukou si ledabyle pročísla zamotané vlasy. Potřebovala jsem si možná jít lehnout na další dvě nebo tři hodiny bez toho přívěsku. Teprve pak můžu zkusit druhý pokus. Energicky jsem začala skládat deky a lampu strkat do skříňky.