Stopařka

18.kapitola 2/2

Tak tohle je můj čtvrtý pokus, kdy se to snažím publikovat, tak už to snad vyjde :( Jinak se omlouvám, ale ten počítač včera prostě nespolupracoval :( Tady máte druhou polovinu a snad se vám bude líbit :)

Posledním skokem se mé špičky dotkly stabilní podlahy na druhém konci trámu a já i s věcmi ve svých rukách přešla do přímého středu, kde na podlahu dopadala barevná scenérie.  Po celém mém těle hrály barvy a ve světle poletovaly částečky prachu. Tohle místo mne uklidnilo, jako vždy. Uvolnila jsem své ruce a všechny věcmi dopadly s žuchnutím na podlahu, zatímco já se zakloněnou hlavou vnímala teplé paprsky světla na svém krku. Bylo to příjemné...nemyslet, jen vnímat. Jako by ze mne všechen stres alespoň na malou chvíli, na kratičký moment opadl.  Žijí v domnění, že jejich dcera je mrtvá!.. Při prolétnutí téhle jednoduché věty mou hlavou se mé oči prudce zavřely, skoro bolestivě, ale ani zavřené oči nezabránily stéct jedné jediné slze po mé pravé tváři dolů. Pár minut se má mysl utápěla ve smutku a teprve pak se mé oči otevřely a rozmazaný pohled mi padl na starou komodu. Zamířila jsem k ní a otvírala bez rozmyslu jednu zásuvku za druhou. Vyhazovala věci na zem, tahala za deky, házela zápalky, knihy...to všechno letělo pryč a dopadalo na okolní podlahu. A teprve v poslední zásuvce úplně vzadu mé prsty nahmataly drsnou látku a zatáhly. V obou rukách jsem držela fialový batoh. Už starý, potrhaný a pošpiněný. Jediná věc, která mi zůstala. Vibrovala skrze mne energie, pulzovala každým dotykem látky, až ke konečkům prstů u mých nohou. I s batohem jsem se vrátila doprostřed kruhu a posadila se. Bříšky prstů přejížděla po nášivce růžového medvěda na přední kapse ignorovala díry, které způsobil čas. Pamatuju si na ten den, kdy jsem šla do školy ale máma nevěděla, že jsem si vzala další batoh a už se nevrátila.....jsem hrozná dcera. S podivným zvukem, který se rozlehl všude jsem otevřela kapsu a zašátrala uvnitř. Do ruky jsem uchopila složený kus papíru a vytáhla jej. Malý na okrajích zažloutlý a pomuchlaný obdelníček ležel v mojí dlani a já na něj s citem shlížela. Nic mne nezajímalo a to ani batoh, který jsem odhodila pryč. Stačil mi jen ten papír. Bylo naivní myslet si, že zastavím ten třes rukou, když mé nehty opatrně oddělovaly sklady fotografie a bylo hloupé si myslet, že to vydržím. Brečela jsem ještě dávno předtím, než jsem se na fotografii podívala. Byla to ona... Ta stejná fotografie, kterou jsem si vzala, napůl zničená, ale pořád krásná. Porovnávala jsem. Vidět je na té fotografii a porovnat jí s jejich tvářemi. Proč mi přišlo, že se vůbec nezměnily?... Nějakým způsobem se má záda dotkla podlahy a já zůstala natažená tam.  Ubíhaly dlouhé minuty, kdy se mi hlavou míhaly vzpomínky na dnešek. Na to, jak byl šílený, emotivní, příšerný a byla jsem taky připravená ponořit se do hlubin spánku, kdybych neuslyšela šramot a blížící se hlasy.

„Au, zatraceně, kruci Ethane dávej pozor!"

Cože?!... Tělem mi projel šok a já se v rychlosti posadila a svůj zrak zaměřila na druhý konec místnosti respektive ke schodišti. S každým okamžikem se ozývalo špitání a šramocení s kroky a rozhodně nebyli jediné. Co tu kruci dělají?!... Nikdy sem nikdo nechodí a dost pochybuju, že by se sem sami odvážili. Navíc tu byl jen jeden člověk, který znal bezpečnou cestu....Ethan. Ten zrádce... Srdce mi tlouklo jako splašené. Nebyla zrovna nejlepší chvíle, aby mne viděli takhle. Jako trosku s ubrečeným obličejem a tímhle nepořádkem kolem. S trpělivostí a úctou jsem složila fotku do své kapsy a nechala jí tam, když jsem jedním trhnutím gumičky v mých vlasech nechala vlasy rozpustit a z části zakrýt svojí tvář. Jen naprostý idiot by neslyšel hluk od schodiště.

„Pššššš! Buďte zticha, chcete aby o nás věděla?"

„Není třeba se namáhat Meghan...ona už o nás dávno ví."