Stopařka

30.kapitola

A jdeme do cíle, vím, že nestojíte o dlouhé protahování...vrhněte se na to ;)

Cesta na letiště netrvala ani půl hodiny a o hodinu později, co jsem nastoupila do auta už jsem čekala na terminále.Přirovnala bych samu sebe, jako k tělu bez duše. Bylo to tu šílené. Hlava na hlavě, ale má hlava byla spíš někde úplně jinde. V srdci mě stále bodalo zklamání a i přes podporu, kterou jsem cítila z každé své strany od svých rodičů to nepomáhalo. Jen kvůli nim jsem se snažila být silná. Bylo možná z části komické, jak blízko k sobě jsme šli. Pokaždé byl otec nebo matka blízko mně, jako by už mě nehodlali opustit. bylo to příjemné. Čerpala jsem z nich ten pocit, tedy až do chvíle, než do mě pronikl pocit čistého šoku skrze matku.

„Stát!"

Naše skupinka se zastavila přímo před turniketem k odbavování.

„Steph, děje se něco?"

Ve tváři otce se zračilo zmatení, protože moje matka začala znovu popotahovat a Alex ten poznal, že je něco špatně. Přiběhl k ní, jako by jí nějak mohl utěšit.

„Ach, Clarku...to nepůjde. Nemáme doklady. Nepustí Katie s námi."

A to bylo ono. Ta chvíle, kdy se mi málem podlomily nohy a v hlavě se mi rozezněly poplašné zvony. Nemám doklady. Nemám nic. I můj otec si to uvědomil a díval se na mě, v očích mu plálo odhodlání ale i strach. Odvedl nás všechny k pohodlným křeslům uprostřed velké haly a já pomohla usadit matku do křesla. Alexe hned vedle. Bral to jako velký výlet. Kopal nohama do vzduchu a cucal lízátko v puse.

„Počkejte tu na mě. udělám, co to půjde."

Záda mého otce se začala vzdalovat a zmizel v davu lidí. zařadil se do velmi dlouhé fronty u jedné z přepážek. Máminy vzlyky mě rvaly za uši.

„Nikam bez tebe neodletíme, Katie. Nedovolím to. "

Já jí věřila, že to myslí vážně. Usadila jsme se vedle ní a letmo se jí dotýkala, utěšovala ji. Alex mi různě popisoval postavy, co kolem nás procházejí. Dělal si legraci a smál se spolu se mnou mým poznámkám, které měly udržet jeho pozornost. Kradmými pohledy jsem zjišťovala tátovu situaci. Řada se posunovala hlemýždím tempem a já cítila, že tohle nebude chvilková záležitost, alespoň do okamžiku, kdy mě nezastihl ten zvláštní pocit. Po páteři mi proběhl mráz a chloupky vzadu na krku se mi postavily. Donutilo mě to se znovu otočit na tátu a přitom zalapat po dechu. U mého otce stál muž. Muž v obleku s holou hlavou. Sebastien... Vycítil můj pohled a naše oči se střetly. Snad poprvé jsem viděla i jeho barvy. Byla tam starost a láska, to všechno o mně, pro mě. Nedávalo mi to smysl. Aniž bych si to uvědomila jsem se postavila na nohy a prodírala se davem přímo k nim, ale když jsem byla dost blízko prošel kolem mne muž a zastínil mi výhled, když odešel tak Sebastien už byl pryč. Můj pohled zachytil jen rozložitá záda spěchající ke vchodu.

„Sebastiene!"

Můj hlas zanikl ve všeobecném ruchu a lidé se po mně otáčeli. Bylo mi to fuk. Zvolala jsme znovu, ale Sebastien byl prostě pryč. Jen můj otec mě držel za ramena a kormidloval mě zpátky. Zastavil až u našich míst na křeslech. Až tam jsem si všimla, co drží v rukách....doklady, pas, rodný list. To všechno na moje jméno...Katie Madison. Knedlík v krku narůstal. Udělal to pro mě. Já znovu brečela a pohybovala se jako tělo bez duše. Ani nevím, jak jsem prošla všemi kontrolami a branami a dostala se do letadla.

***

Alex spí, už přes hodinu. Já už přes čtyřicet minut zírám z letadlového okénka a vyprávím tiše svůj příběh. Od noci, kdy jsme utekla po následující dny, roky...mluvím o Meghan, Audrey, Tylerovi a vyhýbám se zmínkám o Camovi, které mě zraňují ze všeho nejvíce. Matka a otec poslouchají. Visí na každém mém slově a chytají se za ruce, když líčím něco nebezpečného a po dalších minutách mluvení mi vysychá v krku. Přestávám a mlčím. Rozjímám nad výhledem, který mě kolébá. Cítím můj batoh pod nohama. Dovolily mi jej vzít na palubu a já z pocitu melancholie jej tiše vytahuji a pokládám na klín. Zvláštní, že mi přijde těžší. Asi po půl minutě přehrabování má ruka narazila na tvrdý předmět. nepoznávám, co to je, ale tahám to ven. Pak mi na klíně leží malá skřínka. Mračím se, protože to nepatří mně.

„Co je to, Katie?"

Rozespalý alexův hlas mi mluví od levého boku a natahuje ruce. Užívá si říkat mi jménem, můžu to potvrdit díky jeho auře. Vrátím mu úsměv a jemně odklopuji víčko. Brní mě přitom ruce, a zvedám obálku, která je lepící páskou připevněná ve víčku. Uvnitř leží čtyři předměty a mě se zastavuje srdce, když je poznávám. Přímo trhám přiložený dopis a začínám číst.

Pro Stopařku...

Měla by sis zapamatovat, že je pěkná pitomost myslet si, že jsem o tvém plánu nevěděla, ale vím, že ti na nás záleží. Vždycky na tebe budeme myslet a budeš součástí týmu. Možná, že jednou nastane chvíle, kdy se budeš chtít vrátit, ale mi tam nebudeme...tohle ti snad pomůže. Nezapomeň na nás, jako mi nezapomeneme na tebe. Nechala bych tento podpis podepsat námi všemi, ale myslím, že by to nefungovalo.....

Audrey

PS: Meghan mě jisto jistě zabije, až zjistí, že jí chybí její oblíbená náušnice.

Audrey...Brečím, ale je mi to jedno. V pozadí se letuška ptá, zda potřebuji pomoct a má matka ji odbývá, že jsem v pořádku. Ve skříňce jsou čtyři věci. Náušnice, brýle, rukavice a něco,co vypadá, jako jedna z tylerových hraček. Nedotknu se ani jedné z těch věcí, ale vracím skříňku zpátky. Audrey myslela na všechno. Skříňka končí na dně batohu a má ruka naráží na další předmět. Zmuchlaný kus papíru...ten od Cama. Nevím, jestli je dobrý nápad číst to v přeplněném letadle, ale vím, že pokud usnu bude mě pronásledovat ve snech. Mé třesoucí prsty rozevírají zmačkaný kus papíru a vzduch se nedostává do mých plic, když čtu krátký text.

Nemám tě rád, protože tě miluju. Cam

V té chvíli se můj svět tříští na malé kousky. Vzlykám do nabízených kapesníčků. Odplavuji, tak bolest z těla a poté i vyčerpáním ještě v letadle usínám. Teď jsme byla vstříc novému životu, ale stejně mě má pod kontrolou minulost. Nezbavím se jí. Už jen v mém prvním snu vidím Brittany Foxovou na podlaze prohnilého vězení.... a když se probouzím, tak mám v hlavě jedinou myšlenku. Žít dál, být normální.

Vím, že je to krátké :/ Ale já to měla napsané,už celkem dávno (jo, je divný mít napsaný konec :D) ale co :D Budu ráda, když napíšete do komentářů, co na takový konec říkáte. A prosím promyslete si, co napíšete do posledního komentáře k mému poděkování :)