Stopařka

17.kapitola (krátká :/)

Tak, po extra dlouhé době (12 dnů) :( Vám sem dávám takovou kratší 17.kapitolu :( Vážně mne mrzí, že tolik nepíšu, ale prostě mi to nejde :/ Jinak už dopředu mohu říct, že Stopařka bude mít 30 kapitol (ano, nebude to má úplně propracovaná dlouhá povídka) a ráda bych se jí co nejdřív, když to řeknu hnusně zbavila :/ Přeci jen na léto mám zcela jiné plány, takže nebudu už zdržovat a vy se můžete vrhnout na čtení. Snad vás úplně nezklamu a na Stopařku jste už úplně nezapomněli ;)

„Sebastiene, kam to jedeme?..."

Již potřetí tahle slova opustila mojí pusu v další prudké zatáčce a já si víc, než ráda zapnula bezpečnostní pás.  Jako bych Sebastiena od nastoupení do auta nepoznávala. Svíral volant, tak pevně až mu zbělaly klouby na rukou a mohla jsem vidět, jak zatíná zuby a oči má přišpendlené na silnici. Ani jednou se na mne nepodíval, ale teď řídil jako šílenec. Vždy jezdil opatrně, ale tohle snad ani nebyl Sebastien. Dělalo se mi zle z toho, jak ze sedadla vedle mne přímo sálala divná energie a přitom se silnice a okolí kolem nás řítilo takřka zběsile rychle.

„Sebastiene, zastav!"

Lhala bych, kdyby jsem tvrdila, že nejsem vyděšená,  protože jsem. Mé ruce přímo křečovitě praštily do palubní desky, ale žádného efektu se mi nedostalo. Dodávka zahnula do zpustlé části města, přesně tam, kde neexistovaly policejní hlídky, nebo skoro žádné zákony, a Sebastien to moc dobře věděl. Už jsem se ani nedovážila podívat doleva na řidiče, protože to bylo sebevíc zbytečné. Pokus nevnímat zběsilou jízdu byl prakticky zbytečný, ale knedlík v mém krku narůstal, jakmile se mi okolní domy a budovy promítly do paměti.

„Tak, už sis vzpomněla?!"

Mé ruce vyletěly z palubní desky k mým spánkům. Nenáviděla jsem, když mi Sebastien promlouval v hlavě, ale odteď to budu přímo nenávidět. Kousky hněvu, zloby a vzteku se mi zařezávaly do mého vnímání, jako nože.

„Měl jsem otázku...vzpomněla?!"

Na malý okamžik mi čistou myslí proběhla myšlenka, že vyskočím z jedoucí dodávky, ale to nutkání se mi povedlo potlačit. Masáž spánků mi nepomáhala k žádné úlevě, ani pomoci. Měl tohle být Sebastienův trest?...možná. Přes zaťaté zuby jsem dostala několik slov míchané s bolestí v mojí hlavě.

„Sebastiene prosím tě. Zastav už, přestaň!"

I přes mé zavřené oči a tepání krve v mé hlavě mi tak nějak došlo, že na prudkém zastavení dodávky se má prosba nijak nepodílela spíš naopak. Z mých úst vycházely dlouhé a pravidelné nádechy pro uklidnění, když jsem svírala svou hlavu rukama a povolila. Stáli jsme.

„Vylez ven."

Tichý a klidný Sebastien byl zpátky. Jeho hlas byl výhružný byla v něm skrytá hrozba, kterou jsem u něj nikdy neslyšela. Byla jsem v obrovským, nepředvídatelným maléru.

„Řekl jsem vylez z toho auta. Nehodlám to říkat znovu."

A pak se to i stalo. Má pravá ruka v rychlosti vzala za páčku na dveřích a dveře se otevřely. Nohy jsem přehodila ven a do uší se mi vetřely zvuky města. Mé podrážky se dotkly poničené silnice a já se postavila třískajíc za sebou dveřmi auta. Za mými zády se ozvala další rána od zavření dveří u auta, jak vystoupil Sebastien. I přes to slunné počasí, které panovalo mi má nálada připomínala stahující se bouřkové mraky s blížící se bouřkou. Oblaka se nade mnou mohla zatáhnout a to, jak ze starých vzpomínek, tak blížícího se Sebastiena jehož kroky se zastavily vedle mne.

„Ten den jsem jel na důležitou schůzku na druhém konci města, ale závan tvojí energie mne přinutil zastavit zde."

Mé oči se zavřely, abych neviděla to, co bylo přede mnou. Dvě do výšky se tyčící budovy. Napůl rozpadlé a z cihlových zdi. Jen úzká slepá ulička vedla mezi nimi a temný stín se vkrádal do té mezery.

„Pršelo tak silně, že bylo neuvěřitelně složité řídit. Vzpomínám si, že jsem si říkal něco v tom smyslu, že do takového deště by ani psa nevyhnal, ale pak...."

Slyšela jsem zvuk praskání štěrku a vnímala, jak se Sebastien pohnul. Jeho postava prošla kolem mne a nechala mne stát na ulici, tak jak jsem byla. Zima mne rozklepala po celém těle a má bunda byla málo na to, abych se zahřála. Cítila jsem pálení v mých očích i třas v mých rukách.

„Pojď za mnou."

V Sebastienově hlasu, který se mi ozval v hlavě nebyla žádná prosba. Mé nohy se automaticky pohnuly vpřed a vítr mi vál vlasy do obličeje. Vydala jsem se vstříc temné uličce, kde Sebastien zmizel. Mé kroky byly krátké, pomalé, nejisté. Žádný dobrý pocit se ve mne nemohl nacházet, jak mne obklopily stíny temné uličky a pod nohama mi skřípal odpad a nepořádek. Teď vypadala ta ulička ještě daleko opuštěněji, než jsem si pamatovala a byla pustá, tmavá, tichá, nebezpečná. Přesně ten typ, kam vás zavleče pouliční gang.

„Byla to jedna jediná otázka, Stopařko. Otázka postavená na vzájemné důvěře a ty jsi jednoduše lhala Katie!"

Sebastienova slova se ozývala, jak okolím, tak mojí myslí. Zařezávala se mi do srdce jako nůž a já cítila, jak se mi stahuje přívod vzduchu z úzkosti. V nejhorším momentu se mi podlomila kolena a já přistála na studené hlíně obklopená mlhou a v uličce mezi dvěma domy.

„Neříkej mi tak! Nejsem Katie!"

Má slova byla spíš slabými vzlyky. Všechny vzpomínky jsme do sebe uzavřela a zapomněla, ale teď byla celá přehrada otevřená a drtila, rozšiřovala díru v mém srdci.

„Ale ano, jsi. Jsi, byla jsi a vždycky budeš. Byl jsem hlupák, když jsem věřil malé holce z ulice."

Mé dlaně se přitiskly na uši, i když nebyla žádná možnost, abych Sebastiena neslyšela. Tváře jsem měla vlhké od pár pramínků slz, které mi stékaly dolů a lepily mi vlasy k obličeji. Pravda číhala hluboko ve mně a řítila se na povrch s každým dalším slovem.

„Víš, co si Clark a Stephanie Madisonovi myslí, Katie?.....všimla sis té schránky pod krbem, ne?"

A to byl moment, kdy jsem přestala dýchat a dokořán otevřela své oči. Já se krčila na zemi a Sebastien v podřepu přímo přede mnou. Jeho oči se zabodávaly do mých a nepustily mne. V mé hlavě se mihl obraz krbu s římsou a fotografiemi spolu s matně ukrytou malou černou schránkou....urnou.

Vytrhla jsem se pryč a nekontrolovatelné vzlyky se nesly mým tělem. Sebastien mne uchopil za ramena a držel mne na místě.

„Požár-na rohu Bastelton-stará budova připravená na odstřel-v troskách se nalezly lidské ostatky, ostatky dívky....dívky, jejíž identitu přisoudily Katie Madison. Clark a Steph Madisonovi, tak ztratily svojí dceru! Jak se cítíš, Stopařko?!"

Vykřikla jsem v obrovské křeči. Nepamatuju si, že bych cítila větší zármutek. Na malý okamžik jsem si myslela, že mne zcela pohltí a pak byl Sebastienův stisk pryč. Bolest odeznívala ale slzy tekly neustále, ať jsem je utírala rukávem sebevíc. Šátrala jsem rukama kolem sebe a hledala jakýkoliv pevný bot, když se z mých úst začala linout slova.

„Nechápou to. Nikdy to nepochopili....já musela, Sebastiene. Ani ty to nepochopíš, prosím."

Přímo přede mnou se na zemi objevily špičky bot a poté se přede mnou krčil i Sebastien. V jeho pohledu jsem zachytila vlhkost a o moment později se ocitla v silném objetí a pohltil mne klid a uklidňující slova.

„Ššššš, jen klid Stopařko, jen klid.....všechno se vyřeší, ale teď....spi, Katie."

Má oční výška byla najednou těžší než celé mé tělo. Veškerá síla ze mne vyprchala a já cítila, jak se nořím do temnoty. Mě tělo sklouzlo spolu se mnou a poslední věcí, kterou si pamatuju bylo, jak mne Sebastien drží v náruči a nese mne pryč. 

Tak nebudu to zbytečně okecávat. Votes a koment potěší i když chápu, že jestli se vám to nelíbí, nebo jste naštvaní pochopím to :(