Stopařka

21.kapitola 2/2

Tak a je tu ta druhá slibovaná polovina :D Už vážně psát nebudu :/ Mám pro dnešek dost ;) Užijte si druhou půlku čtení ;)

„Came?"

Bože, nenávidím tohle místo... Je to celkem ironické. Já mám své místo na půdě, ale Cam ten ne. Musel si za svojí svatyni klidu zrovna sklep celé téhle budovy. Nechutný. Pomalu, opatrně a s odporem jsem našlapovala po schodech do sklepa. Nebyla jsem tu snad už dva roky přinejmenším.

„Vím, že jsi tady Came!"

Bylo pitomý věřit, že by se Cam sám od sebe ukázal, ale cítila jsem ho. Jemné záchvěvy aury byly blízko. Sestoupila jsem z posledního schodu. Změnilo se to tady. Tohle místo sloužilo, jako skladiště na všechno. Kdysi se tu nedalo hnout. Teď tvořili věci řádné hromady a seskupovali se do jednoho velkého bludiště. Připomnělo mi to chvíle, kdy jsme hrávali Na schovávanou a já se pokaždé schovala velice dobře. Pro Cama se tohle místo stalo později tím samým, co pro mne stará půda.

„Zjistila jsem, něco o Alexovi Madisonovi a Holly Parkerové. Tyler nahoře s ostatními už na tom pracují. Potřebujeme tam být všichni."

Odpovědí mi bylo jen ticho a já stiskla zuby k sobě. Cam je tvrdohlavý a já nesnáším, když tohle dělám. Ale fajn, prohledám to tu kousek po kousku dokud ho nenajdu. Postavila jsem se ne doprostřed místnosti. Bylo tady několik míst, kde mohl Cam být.

„Fajn, nedělám tohle zrovna ráda, ale najdu tě Came, takže si nedělám srandu."

Zavřela jsem oči a připravovala se jen zachytit tu tenkou auru a už jí nepustit.

„Tys tohle místo nesnášela."

Otevřela jsem oči a zkoumala odkud se Camův hlas ozval, ale zvuk se ti rozléhal ozvěnou. Odkašlala jsem si.

„Pořád ho nesnáším."

Sklepem se rozlehl tichý smích, který nebylo těžké rozpoznat.

„Vylez Came, ostatní už čekají nahoře. Je to akutní, nemáme moc času."

Byla jsme na vážkách. Má trpělivost kolísala, potily se mi dlaně a nervozita stoupala. Cam mě mohl odkudkoli nenuceně pozorovat.

„Zkus mě najít."

Uvnitř jsem zaúpěla. To si snad dělá srandu, ne?..Moje noha neklidně podupávala a ruce se mi posunuly v bok.

„Už nám není třináct Came, nebudu tě tu hledat."

Vzadu na krku jsem ucítila zvláštní pocit a husí kůže mi proběhla po celém těle a to jen o moment předtím než jsem se otočila za zvukem skřípotu na podlaze. Cam se vynořil odnikud.Měl stejné věci jako, když jsem ho viděla naposled. Ruce měl v kapsách a pomalu zvedal hlavu.

„Není to, tak dávno, co jsi s hrou Na schovávanou neprotestovala."

Dokázala jsem rozpoznat výtku v té větě a přešlápla na podlaze.

„Teď už není to co bylo, Camerone."

Nedokázala jsem zadržet bušení svého srdce, co chtělo vyskočit z mého hrudníku, jakmile Cam udělal krok vpřed.

„Opravdu a co se změnilo?....Já?...ne. Ty?....ano. Ty ses změnila Stopařko."

Měl pravdu. nebyl argument, co by to mohl vyvrátit. Pozorovala jsem Camovi rysy v obličeji a jeho aura přitahovala mojí pozornost. Velmi podobná té, co měl nahoře. Potřebovala jsme tohle mezi námi vyřešit jednou provždy.