Stopařka

25.kapitola

Tak dneska vám sem přidávám další kapitolku, ale hned zítra, možná už večer stihnu další :D Málem jsme začala skákat radostí, protože lidi 4.místo?!...jako fakt ve fantasy žebříčku?!...ne, prostě DÍKY! ♥ :D Nebudu to okecávat, a užijte si čtení ;)

Bylo spoustu jiných míst, kde bych v tu chvíli chtěla být, ale rozhodně to nebylo tady. Napětí a emoce byly příšerné. Nikdo se neodvážil promluvit, kromě Sebastiena.

„Co kdybychom tohle setkání přesunuly do větších prostor?....Následujte mě."

Zavřela jsem oči a na krátkou sekundu doufala, že až je otevřu, tak zjistím, že tohle je jenom sen. No, není to sen... Od stěn se odrážel zvuk vrzající podlahy, jak každý odcházel z kanceláře mučivým tempem. Zdálo se, že nikdo nemá zájem zaplést se do této situace ještě víc.

„Stopařko?"

Z rozjímání mě vyrušil meghanin hlas přímo od dveří. Já zůstala v kanceláři poslední a rozhodně by mi nevadilo tu zůstat i nadále. Mezi zuby jsem drtila odpověď.

„Vždyť už jdu."

Přes chladné chodby a tlustý koberec na mne odevšad křičelo, že bych měla odejít, ale hlas v mojí hlavě byl silnější. Navíc šum hlasů ze „Zašívárny" byl víc než dost velkým lákadlem, i když můj sluch zachycoval jen a pouze dva hlasy. Mužský a ženský, které utichli ve chvíli, kdy já vstoupila. Manželé Parkerovi vedli živou konverzaci s Clarkem Madisonem, ale jeho žena.....mlčela a já věděla, že mne pozoruje. Má ruka se doslova automaticky natáhla za má záda, abych se skryla do bezpečí stínu své kapuce.

„Dobrá tak, tedy posaďte se, prosím."

Unikl mi tichý hořký smích a já pohledem propalovala sebastienova záda. Co bylo tohle za plán?...Proč jsou tu oni?...A co má Sebastien v plánu?...co?....Tyto a ještě mnoho otázek mi vířilo myšlenkami, když jsem se usazovala na stůl v pefektní vzdálenosti natoli, abych mohla poslouchat rozhovor a přitom být v bezpečí. Cam s ostatními zaujali místa v o dost větší blízkosti manželských párů, nežli já. Sledujíc, jak si oba pári vzájemně podávájí ruce a společně se představují bylo zvláštní. Barvy se splétaly ve zběsilém rytmu. Měnily se a střídaly s nervozitou, očekáváním a strachem v jednom velkém balíčku.

„Můžeme vědět, proč jsme tady?"

Pan Parker vyslovil první otázku a já se zamračila. Ani oni nevědí proč jsou tady... Byla řada na sebastienovi aby odpověděl. Upíraly se na něj veškeré pohledy.

„Dovolil jsem si vás zavolat, protože jsme zjistili, kde jsou vaše děti."

Tahle jediná věta vyvolala povyk v celé místnosti. Paní Parkerová se rozplakala, pan Parker i Clark Madison ve stejný moment vstali z jejich míst, jako by byli připraveni k boji a Stephanie Madisonová seděla tiše na svém místě a čekala. Působila dojmem porcelánové panenky čekajíc, kdy ji někdo rozbije na tisíc kousků.

„V pořádku uklidněte se...vaše děti žijí a jsou v pořádku obě dvě."

Vnímala jsem jemnou bolest, která byla rozptýlením v mých dlaních, jak se mé prsty zarývaly do dřevěného stolu. Potřebovala jsem zjistit, kde vzal Sebastien všechny ty informace, potřebovala jsem to vědět....

„A když víte, kde naše holčička je, tak proč tu ještě není?...Já, chci zpátky svojí dcerku, prosím vás."

Můj nápad zůstat v bezpečné zóně se vyplatil, protože kdybych byla blíž, tak chapadla smutku paní Madisnové by mne pohltila. Věřila jsem, že oba páry prolili mnoho slz během posledních pár dní, ale co mě zajímalo nejvíc?....Sebastien. Snad poprvé jsem si přála vidět někomu do hlavy.