Stopařka

12.kapitola

Tak ahoj :D Kapitola po týdnu je tady :D Podle mě je fakt dlouhá :D Tak doufám, že se mi za to nějak odměníte :D A už se pusťte do čtení... :P

Už jen dvě chodby, dvě dlouhé chodby s vrzavou podlahou a zimou jako v márnici mě dělily od dveří k mému pokoji. To zvládneš... Plížila jsem se podél stěn a snažila se nešlapat na vrzavá místa. Moje úspěšnost byla prakticky nulová. To nezvládnu...  

„Kdyby jsi si pohnula, tak bys to třeba zvládla."

Zamrzla jsem v půlce kroku a otočila se abych čelila Audrey. Stála pár metrů ode mě v modrých džínách a teplém svetru. Ve svém náručí držela svazek knih. Tvář se mi stáhla do nechutného výrazu a soustředila se na vytvoření zdi v mojí mysli, na čež na mě Audrey pokrčila rameny.

„Promiň, někdy mám prostě problém to kontrolovat. Je to instinkt."

Kývla jsem hlvou v porozumění. Alespoň tohle jsem chápala stejně jako Audrey. Nastalo mezi námi trapné ticho. Teda aspoň mě bylo trapné. Audrey vypadala v pohodě, když se na mě dívala.

„Všichni tě hledali. Zvlášť Ethan, než ho Sebastien poslal do parku. Našel tě?"

Jo, bohužel... Další kývnutí z mojí strany a další ticho. To bylo to, na co jsem neměla vůbec náladu.

„No, jestli tě to zajímá, tak Sebastien s náma všema chtěl mluvit u něj v kanceláři. Asi bys tam měla jít. Mimochodem máš něco o té malé holce?"

Zatnula jsem zuby. Ne, neměla jsem vůbec nic. Nic o Holly Parkerové a dost mě to štvalo. Na mém rameni přistála lehká ruka a já sebou škubla. Byla to Audrey, ale ruku hned stáhla.

„Hej to je v pohodě. Netlačím na tebe, jen jsem se zeptala. Radši půjdu, za chvíli u Sebastiena, jo?"

Audrey nečekala na mojí odpověď a obešla mě. Mířila směrem k Sebastienově kanceláři na opačnou stranu, zatímco já se otočila zpátky.

„Stopařko?.."

Při zvuku Audreina hlasu jsem s epřeci jen otočila znovu. Pokud jsem měla někoho aspoň trochu ráda, byla to ona.

„Víš, že na tohle hledání nejsi sama, že ne?"

V krku se mi vytvořil obrovský knedlík. Jedna moje část to ví, ale ta druhá si to nechce přiznat. Nemohla jsem dát Audrey žádnou odpověď a když jsem se znovu podívala na místo, kde ještě před chvílí stála....nebyla tam. Zavrtěla jsem hlavou a moje kroky se obrátily nazpět. Audrey měla pravdu. Pohnout si mi ušetřilo problémy. Jakmile jsem proběhla chodbami stanula jsem proti dveřím svého pokoje a okamžitě vlezla dovnitř.Dveře se za mnou a zavřely a moje bunda bylo to první, co letělo na mou postel těsně přede mnou.  Moje tvář dopadla na polštář a ten tak utlumil můj výkřik. Dnešek se nepovedl, ne tak jak měl, a pokazil se nejen na jednom místě. Ztracená v myšlenkách jsem byla několik minut, teprve pak jsem našla další energii a vydat se za Sebastienem. chodba byla studená, temná a tichá, až příliš. U velkých dveří se moje kroky zastavily. Tenký paprsek světla unikal pod dveřmi a dopadal na špičky mých bot.Váhala jsem, jestli ty dveře otevřít.

„Můžeš jít dál, Stopařko!"

Obrátila jsem oči v sloup. Problém vyřešen díky Sebastienovi. S jedním obrovským nádechem moje pravá ruka stiskla kliku, otevřela dveře a následně mě obklopila žlutá záře od světla, která pominula jakmile jsem se ocitla uvnitř. Jediný pohled jsem věnovala jen Sebastienovi sedícímu za svým stolem, než se moje hlava sklonila k zemi a zády dveře zavřela. Rychlostí blesku jsem prošla kolem křesel na své místo u okna, ale na poslední chvíli jsem se zastavila. Moje místo bylo obsazené. Obsazené Ethanem, kterému jsem se nedokázala ani podívat do očí. Stačil mi pohled na jeho tenisky a měla jsem jistotu. Urychleně jsem se klidila do rohu pokoje.