Stopařka

29.kapitola

Doufám, že nemáte po ruce nic ostrého.....a nevezmete to do ruky, až dočtete xD

„Co tady děláte?!"

První a naprosto logická otázka vyletěla z mých úst a já těkala pohledem z ženy uprostřed mého pokoje na dveře, jako únikovou cestu.

„Přišla jsem speciálně za tebou. Můžu s tebou mluvit?..Zabere to jen chviličku."

No, to určitě...Z modré barvy aury sršela upřímnost. Donutilo mě to uvěřit policistce, která právě seděla u stolu a přitom odložila své brýle na povrch dřeva.

„Neměla by jste být ve službě, nebo tak něco?"

Nespustila jsem pohled z policistky. Přeci jen mi v hlavě kolovalo ještě spoustu otázek, než se rozhodnu vyslechnout , co má ona na srdci. Zelené oči přejížděly po interiéru pokoje a pak se vrátily ke mně.

„Vlastně mě povýšily.....tvojí zásluhou. Byli jste to vy, že? Ta dívka. Anonymní telefonát, jako vždy."

Zvláštní, že slečna Tornerová vypadala šťastně. Její aura byla spokojená a uvolněná. Potvrdila jsem její tvrzení jednoduchým přikývnutím.

„Ano. Je v pořádku?"

V hlavě mi vyskočil obrázek nehybného těla, který už asi nikdy nevymažu. Odpověď pro mě byla víc, než zásadní.

„Je v pořádku. Právě teď je v nemocnici v centru. Byla podvyživená a dehydratovaná, spolu s kombinací zápalu plic, ale žije. Její bratr se od ní nehnul. Zachránilas jí život."

Ulevilo se mi. Žije. Ethan nepřijde o sestru. Dnes to vážně vypadalo na pěkné počasí se samými dobrými zprávami. Zbyla už jen jedna informace, co bylo třeba abych případ Brittany Foxové plně uzavřela.

„Kdo jí tam držel?"

Aura ženy sedící naproti mě se z části zachmuřila do šedé a rytmické klepání nehtů zrychlilo.

„To nevíme. Jednotka dorazila do prázdného domu, až bude ta dívka schopna podat výpověď, postarám se o to."

To bylo dobré, ale vzedmul se ve mně vztek kvůli těm lidem, co byli schopni něco takového udělat. Zasloužili si přísný trest. To, ale úplně nevysvětlovalo proč je policistka zrovna tady a ani to, jak se sem vůbec dostala.

„Myslím, že víš na co myslím. Tvůj kamarád není jediný, kdo dokáže zázraky s počítačem. jeden z mých lidí vystopoval vaší telefonní linku a tak jsem tady. S tvými přáteli už jsem mluvila, zbyla jsi jenom ty."

Celkem šokovaně můj pohled vyletěl vzhůru. Nedivila bych se v případě, že by na protějším místě seděla Audrey, ale tohle mi nepřišlo moc normální. Slečna Tornerová jen pokrčila rameny.

„Léta praxe, věř mi. Přišla jsem jednoduše poděkovat a říct, že jsem respektovala vaše tajemství. Pořád si připadám, jako blázen, ale uznávám to. Pokud bys někdy znovu něco potřebovala, budu naslouchat, ano?"

To už se, ale víckrát nestane... Mé vědomí mi to dávalo najevo jasně. Tohle je prostě úplná konečná, ale přeci jen zde bylo něco, co pro mě mohla slečna Tornerová udělat. Vstala jsem ze židle a sáhla do komody, která byla prázdná, až na jeden svázaný balíček. Byli to čtyři obálky. Putovaly do rukou slečny Tornerové.

„Tohle bych od vás potřebovala. Potřebuji aby jste jim to předala, ale ne dnes.....zítra. Uděláte to?"

Pozorovat, jak ženské prsty listují obálkami, čtou úhledné nadpisy a pak její pohled zalétává k plnému batohu rohu pokoje byl fascinující. S mrknutím strčila obálky do vnitřní kapsy jejího kabátu.