Stopařka

3. kapitola

„Vysvětlete mi, proč nemůže Sebastien vyměnit ty závěsy? Jsou příšerný..fuj!"

„A jako pokaždé nikdo z nás nemá odpověď Meghan."

Slyšela jsem Cama, když  jako poslední jsem přišla do Sebastienovi kanceláře a obsadila si své místo u výklenku okna.Meghan a Audrey seděly na mini sedačce, Cam obsadil křeslo a na Tylera zbylo místo na sedacím pytli. Jako obvykle tam Sebastien nebyl i když byla schůzka domluvená na čtvrtou. Dneska byl od rána mizerný den. Budila jsem se z děsivých snů a nedařilo se mi navázat spojení ani s jednou osobou, kterou jsem měla najít. Zkoušela jsem několik triků pro posílení aury, ale ani jeden dostatečně nezabral.

„Možná by jsi si mohla dát volno...chvíli relaxovat."

Ani jsem se nehnula, když se mi v hlavě ozvala Audrey. Jen jsem dál pokračovala v zaplétání malého copu v mých vlasech s vědomím, že kdybych se teď na Audrey otočila četla by nějakou svojí knihu.

„Audrey?...Vypadni z mojí hlavy!"

Rychle jsem si představila zeď kolem mě a ještě bránu s velkým nápisem do dálky bijícím do očí říkajíc VSTUP ZAKÁZÁN. Nenáviděla jsem, když mi Audrey i když omylem lezla do hlavy.

„Nenudíte se?..Už je to věky od doby, co jsme byli venku lidi. Chce to nějakou novou akci. Už tu začínám nudou šílet."

Ignorovala jsem Meghan a radši jsem se věnovala sobě.

„Je to už fakt dlouho, i když uznej, že ten kluk minule dost šílel, když jsme ho našli....možná, že kdyby jsi toho chlapa nesložila tou cihlou před ním, nestalo by se to."

„Tohle si vyprošuji! Myslela jsem, že chce tomu klukovi ublížit. Co jsem měla dělat? Byl to instinkt, navíc ta cihla tam ležela jen, tak."

Vzpomínala jsem si na poslední akci. Našli jsme kluka, kterého unesli na výkupné dva chlapi. Byla to nenáročná akce, kdy jsem je lehko vystopovala a mohli jsme jít pro toho kluka. Situace se pak trochu zvrtla z rukou a nezbylo nám, než nechat Meghan zasáhnout...naštěstí ho složila jenom do bezvědomí.

„Kdyby jsi mě nechala ti pomoct, mohli jsme to udělat bez toho."

„To určitě, už tě vidím, jak bys....."

„Takže, příjemné odpoledne, pro všechny....Meghan, Audrey, Tylere, Came, Stopařko."

Sebastien vstoupil do kanceláře a pokynul každému z nás. Seděli jsme tiše, jako pěny než se Sebastien posadil do křesla za svým stolem. Věnovala jsem mu rychlý pohled a viděla i Audrey, která zavřela knihu a odložila jí na stolek.

„Dneska jsem svolal tuhle poradu, protože jsem zjistil, že jsem neobdržel moc výsledků. Jak pokračují jednotlivé případy?"

Sebastien možná zněl hrozivě, ale věděla jsem, že na něj tlačí několik zoufalých zájemců a klientů, kteří u nás mají své služby. Neměl moc možností. Jeho pohled a potom pohled i nás všech se přesunul na stěnu v kanceláři, kde byly informace o našich zakázkách. Fotografie, novinové články, mapy, údaje......kolikrát jsem si říkala, že je to jako na policejním oddělení. Dneska byla ta tabule stejná jako minule. Pořád stejná a prázdná beze změny. Nikdo z nás kvůli tomu neměl dobrou náladu.

„Máme alespoň vodítka, nebo sebemenší pokrok?"

Sebastien nás všechny přejel pohledem. Měli jsme teď rozdělané čtyři  případy. Jeden případ zmizelého manžela, kterého jsem tipovala na úplně obyčejný útěk od manželky, útěk sedmnáctiletého teenagera z domova, uprchlého zloděje a teď i zmizelou holčičku, která se alespoň u mě posunula na první místo.

„Zkoušel jsem něco s tou koženou bundou, kterou měla předtím Stopařka, ale.....nic. Prostě prázdno, nedá se s tím pracovat."

Letmo jsem pohlédla na Cama, který s rukama sepnutýma v klíně trpělivě čekal. Sebastien si pro sebe něco zabručel a pak svěsil hlavu do dlaní.

„Musíme aspoň něco udělat. Včera jsem byl se Stopařkou k vyzvednutí věcí pro případ Holly Parkerové...dívka, devět let, zmizela když šla s rodiči v parku. Chci aby jste se zaměřili na tohle. Vy všichni. Teď bude tohle naší hlavní prioritou....chci mít tohle uzavřené. Ostatní může počkat, stejně už toho muže, kterého hledá jeho manželka budeme moci brzo vyřadit."

Všem bylo jasné, že budeme mít, co dělat a nudit se rozhodně nebudeme. Tyler se začal zvedat, ale Sebastien ho zadržel.

„Sedněte si, ještě jsem neskončil. Dnes ráno mi volali z dětského domova, co je na jižním konci města.  Ztratila se jim tam dívka, pohřešují jí tři dny."

Zatnula jsem zuby. Další klient...další osoba, která se ztratila. Domy na jižním konci města byly ty nejchudší. Byly tam ty nejhorší podmínky a dětský domov o kterém Sebastien mluvil byl spíš prakticky polorozpadlý sirotčinec, jak jsme ho nazvali.  Věnovala jsem Sebastienovi náznak mé plné pozornosti  nechala ho vstát a vytáhnout z kapsy složený kus papíru, který připíchl na nástěnku na stěně k ostatním. Přitom pokračoval.

„Policie se o ten případ zajímat nebude. Má dost starostí s kriminalitou v centru a to nemluvím o drogách a chudobě v jižní části města. Nikdo se nebude zajímat o to, že zmizel někdo ze sirotčince."

Rozuměla jsem, o mě se taky nikdo nezajímal....Protáhla jsem si klouby až mi v nich zapraskalo a vyskočila na nohy.

„Fajn, kdy odjíždíme?"

Sebastien se znovu usadil pohodlně do křesla, čímž mě zmátl. Opřel se o lokty a pokynul mi abych si sedla zpět. Neudělala jsem to.

„Tohle nebude, tak jednoduché. Té dívce je šestnáct a půl, jmenuje se Brittany Foxová a v domově prakticky skoro vyrostla.Opatrovnice toho domu mi sdělily, že neměla žádné osobní věci. Nikdy si prý žádné věci nenechávala, a podle toho, co mi popsaly, že má...to nebude stačit. není to nic, co by ti pomohlo jí najít. Podle nich měla jen řetízek, ještě z doby, kdy jí našly....ten ale měla na krku v den, kdy zmizela."

Pozvedla jsem obočí. Tohle vypadalo na naprosto slepou uličku. Poprvé se mi stalo něco, co jsem nečekala. Nebylo moc takových případů, navíc jsme teď byli bez šance.

„Jak jí může Stopařka najít, když nemáme prakticky nic?"

Pohledem jsem našla Meghan, která usilovně přemýšlela a mračila se.

„Dobrá otázka, Meghan.....ale, Brittany Foxová, ale není jedináček. Spolu s ní v domově vyrůstal i její bratr...dvojče. Co vím, tak její bratr a ona byli podle opatrovnic nerozluční. Mohl by něco vědět, navíc to on byl ten hlavní, kdo nás přes domov kontaktoval. Nic jsem nesliboval, ale Stopařka by třeba nějak mohla zkusit nalézt Brittany Foxovou přes její dvojče, co myslíš Stopařko?"

Chtělo se mi smát i křičet nad stupiditou celé situace. Bylo nemožné někoho najít bez osobní stopy nebo aury. Vím, že už jsem narazila na články, studie a knihy pojednávající o výjimečnosti dětí dvojčat, ale silně jsem o tom vždycky pochybovala. Byla jsem si vědoma, jak všichni čekají na moji odpověď a pozorují mě. Nezúčastněně jsem klesla zpátky na okno ve chvíli, kdy se ostatní začali zvedat.

„Beru, to jako souhlas, Stopařko."

Všichni včetně Sebastiena opustili kancelář a já zůstala sama za protivného, pravidelného zvuku hodin. Pár minut jsem seděla na místě a dívala se z okna. Pak jsem vstala a byla rozhodnutá zkusit další pokus abych Holly našla. Přes místnost jsem udělala několik kroků, než mě něco donutilo zastavit a upoutat mojí pozornost. Ten malý čtverec fotografie na stěně, který tam Sebastien přidal. Šla jsem blíž a pomalu rozeznávala rysy dívky na fotografii. Hnědovláska s polodlouhými vlasy, které měla  spletené do dvou copů, kulatější obličej, pokožka s několika pihami, hnědé upřímné oči a malý nos. Dívka se na fotografii usmívala zářivým úsměvem a fotka byla i s datem podepsaná....Brittany Fox....