Stopařka

7.kapitola

Probudilo mě klepání na dveře. Dutý nepřetržitý zvuk mne vytrhl z mého spánku. Otočila jsem se na bok a na hlavu si poslepu hodila polštář. Polštář utlumil zvuky, které o chvíli později přestaly. No, konečně.... Obrátila jsem se na druhý bok a polštář dala znovu zpátky na místo. Znovu jsem se začala propadat do spánku, když klepání začalo znovu. Podrážděně jsem se zkusila znovu schovat pod polštář, ale nepomohlo to. Vztekle jsem ze sebe skopnula deku a studený vzduch mě rozklepal po celém těle. Bosýma nohama jsem se postavila na podlahu a nenávistně propalovala dveře pohledem.  Nenávidím ranní buzení. Nikdo mě nikdy nebudí..nikdy. Měla jsem jen dvě možnosti toho, kdo může stát za dveřmi a stejně jsem věděla o koho se jedná. Sebastien by mi neudělal tu velkorysost, aby došel až k mým dveřím. Trhnutím jsem otočila klíčem, otevřela dveře a do pokoje náhle vvletěla vlna studeného vzduchu.

„Co je?!"

Vyštěkla jsem nepříjemně skrz zaťaté zuby. Studená podlaha mě studila na chodidlech, a v mých krátkých šortkách na spaní a tričku, které mi sahalo ke kolenům mi začínalo být ještě větší chladno při vystavení se mrazivému vzduchu z chodby, kde topení neexistovalo, zatímco v pokoji byl aspoň jeden radiátor. Naproti mně nestál nikdo jiný než Ethan. Stál uprostřed dveří, na sobě měl modré rifle a teple vypadající svetr s vánočním vzorem. Možná to bylo trochu vtipné, když Vánoce nejsou, ale ve chvíli, kdy jsem na nohou ucítila husí kůži jsem spíš záviděla. V hnědých očích se zračilo na moment překvapení a nervozita, moc jsem si toho nevšímala, protože můj pohled se zaměřil na tác v jeho rukou. Plná sklenice pomerančového džusu, talíř s vaječnou omeletou a kousky zeleniny?... Vypadalo to, jako vydatná snídaně, na kterou jsem hned dostala chuť, místo každodenních cereálii s mlékem bez chuti. Pohledem jsem se vrátila k obličeji mého narušitele a uviděla škrobený úsměv s nervózním odleskem v očích.

„Udělal jsem snídani pro všechny, ostatní jí už snědli, a tak jsem myslel, že tě vzbudím, aby sis to mohla sníst ještě  teplé...."

Nastala odmlka a já přimhouřila oči. Malé žluté a zelené úponky se začaly plazit kolem jeho rukou postupujíc výš, až nahoru. Hledala jsme ten skrytý úmysl, co tam byl. Připravil snídani...pro všechny, ale proč?..a navíc, proč mi jí donesl až do postele?... Tušila jsem, že to má nějaký skrytý význam, ale nechala jsem si to pro sebe. Snídani do postele jsem ještě nikdy nedostala a rozhodně jsem byla rozhodnutá to vyzkoušet, když se mi to nabízí. Pustila jsem dveře a natáhla se dopředu. Pozorovala jsem reakci překvapení v očích Ethana, když jsem vzala tác za obě držadla a vzala si ho do vlastních rukou. Sbíhaly se mi chutě při pohledu na teplé jídlo vonící naprosto úžasně. Jednou mou nohou jsem přidržela na moment dveře a pokynula Ethanovi ve dveřích.

„Fajn, díky za snídani, i když to nemuselo být, je to milý, ale zapamatuj si...já před půl devátou nevstávám pokud to není nutný...zapamatuj si to."

Vykouzlila jsem na tváři úsměv a ustoupila o krok dozadu, přičemž jsem dveře uvolnila a ty se samy od sebe začaly přivírat. Zaregistrovala jsem rychlý pohyb, který se za dveřmi ještě pohnul a pak překvapený tichý výkřik nesouhlasu, který byl ale přerušen, když se dveře zavřely úplně. Pár vteřin jsem stála a koukala na dveře, když jsem čekala na další zaklepání....nestalo se. Opatrně jsem položila tác na svůj stůl a zvědavě se vrátila ke dveřím. Přiložila jsem ucho k nim a poslouchala, jestli uslyším něco z druhé strany. Neslyšela jsme nic. Na škvíru jsem dveře otevřela, ale jediné, co jsem měla před sebou byla prázdná potemnělá chodba na obě strany. Zase jsem dveře zpátky zavřela a otřásla se při vědomí, jak moc se v pokoji tím „větráním" ochladilo. Oklepala jsem se a pohled mi sklouzl na budík na stolku u postele. 7:50....No, nazdar! Madam Richardsonová mě zabije.