Stopařka

26. kapitola

Tak tohle píšu ještě pozdě :P Pro mě pozdě :D Ale snad se vám to bude líbit i tak, je to o něco kratší, než by jste třeba chtěla, ale bohužel....brzo bude další část, tak si to čtení užijte a já budu doufat, že až ráno zapnu mobil, tak zjistím, že se vám čtení líbilo.

Asi po minutě zběsilého mrkání a nezřetelného lapání po dechu s nepravidelným tepem jsem byla schopná věnovat Ethanovi dostatek pozornosti, aniž by se mi chtělo zvracet. Jak divné je tady sedět a bavit se o Camovi?...extra divná. A jak se ukázalo Ethan jde rovnou k věci.

„Co je mezi tebou a Camem?"

Mé pravé obočí povyletělo vzhůru. Vžijte se do mojí situace. Sedím tu s Ethanem, klukem, který pohřešuje sestru a ptá se mě zrovna na tohle. Konečně se, ale ukázal můj první instinkt.....utéct. Postavila jsem se na nohy a můj plán by i vyšel, kdyby mě Ethan nezastavil.

„Ne-e, ani na to nemysli. Odpověz mi."

Nějakým zázrakem s emůj zadek usadil zpátky na místo a Ethan mi bránil utéct. Zúžila jsem na něj pohled. Jeho aura byla dostatečně čitelná. Jemné úponky zlatého odhodlání se klikatily po jeho pažích.

„Poslal tě Cam?"

Moje otázka byla jasná a já si přísahala, že pokud mi Ethan odpoví „ano", tak to rozhodně nedopadne dobře.

„Ne, neposlal mě, ale jsem tu už pár dní a jsem s ním v jednom pokoji. Chci ti pomoct. jak tobě, tak jemu. Co je mezi vámi dvěma?"

Dlouhý povzdech byl vypuštěn z mých plic. Pokud bych potřebovala psychologickou poradnu, tak bych rozhodně vyhledala profesionála. Doufala jsem, že někdo vpadne do místnosti nebo vyprší celý čas, jak se ale ukázalo osud byl proti mně.

„Hele, Ethane s Camem jsme přátelé. Dobře se známe.To je prostě celé."

S každým slovem mi přišlo, jako bych měla v žaludku kameny. Zvláštní pocit mě rozechvíval po celém těle a nehodlal ustoupit. Ethan nevypadal, že by mi věřil.

„Přátelé?....pouze přátelé?"

Rozčiloval mě ten jeho tón hlasu, teda spíš to, co za tím bylo schované.

„Ano, pouze přátelé, co chceš ještě slyšet?!"

Uklidňovala jsem v tu chvíli samu sebe, protože kdybych odešla dala bych Ethanovi jen potvrzení a to nebylo v plánu. Ethan se v křesle posunul na samý kraj a propletl si prsty.

„Nemyslím si to...vy dva jste spolu sehraní. Cam jako by vždy věděl na co myslíš a respektuje tě. Ty zase jeho.....vlastně si myslím, že ty to nevidíš."

Kroutila jsem zběsile hlavou. Moc dobře jsem si vzpomínala na Camovi pocity a na jeho slova.Teď jsem je ale musela dostat z hlavy.

„Nevidím, co, Ethane?! Jak dlouho jsi tu?!...pár dní. Nic o nás nevíš. Uznávám, že jsme ti odhalili víc než dost, ale tohle...."

„Hej, já to nemyslím, tak abych tě rozčílil."

V tom momentu byl Ethan vedle mě. Posadil se do blízké a přitom pohodlné vzdálenosti ode mě. Utěšoval mě a já cítila, že mě v očích štvou slzy. Draly se ven, ale já to nechtěla dovolit.

„Mám tě rád, Stopařko.....my jsme přátelé, ne? A jako tvůj přítel ti chci pomoct. Něco ti řeknu."

S posledními slovy Ethan dlouze vydechl a vyhledal můj pohled, skoro vypadal nejistý.

„Když jsem sem přišel, bláznil jsem. Všichni mi říkali, že musím počkat na Stopařku. Nechápal jsem to jméno a vyšiloval jsem kvůli tomu, že tu nejsi a když jsi tenkrát otevřela dveře auta, bylo to ještě divnější. Nemyslel jsem si o tobě moc dobrého..."