Stopařka

11. kapitola

„Zdravím, dovolali jste se do kanceláře Sebastiena Murella po zaznění tónu zanechte zprávu, protože ve své kanceláři nejsem přítomen."

Stojící v telefonní budce, jsme si tiskla sluchátko k uchu a vyčkávala dokud se neozvalo pípnutí záznamníku.

„Sebastiene? To jsem já, volám ti, protože mám na dnešek nějaké plány. Nečekej na mě vrátím se někdy večer, takže...."

Namotávala jsem telefonní šňůru na prst a ve chvíli, kdy jsme se chystala sluchátko položit zpátky, ale nestihla jsem to do okamžiku, kdy jak se ukázalo Sebastien telefon zvedl.

„Jaké máš plány?..."

Měla jsem chuť zaklít, ale přesto jsem se opřela o stěnu budky a naslouchala hovoru.

„Jsi v kanceláři? Myslela jsem, že záznamník mi jasně oznámil, že ty jsi....."

„...zvednu telefon, pokud potřebuju ostatní hovory se mohou nahrát na záznamník Stopařko. Teď chci vysvětlení...."

Stiskla jsem zuby k sobě. Tohle není dobrý...

„...jsi tam Stopařko?..."

Stála jsem v tichosti v budce a skleněnými dveřmi se dívala skrz. Bohužel nebyl v dohledu nikdo, kdo by zrovna akutně potřeboval použít tuhle telefonní budku.

„Kde jsi Stopařko? Ethan tě hledal."

No, jasně.... Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. O důvod víc, se nevracet....

„Jsem tu, Sebastiene. Volám z městského parku, a co se Ethana Foxe týče, vyřiď mu, že to počká do zítřka, dneska nemám čas. "

„Ale tohle je důležité, Stopařko."

Naštvaně jsem zírala na sluchátko, než jsem si jej zase přiložila k uchu.

„Včera to bylo také důležité a on neměl čas, takže dnes jsem to, já kdo má něco důležitějšího. Vybírám si dnešek, jako svůj „volný den" Sebastiene. Nečekej na mě!"

„Stopařko!..."

To byla poslední Sebastienova slova vycházející z telefonu předtím, než jsem praštila sluchátkem do stojanu a ukončila hovor. Za tohle si to se mnou Sebastien později pravděpodobně pěkně vyřídí. S povzdechem jsem si nasadila kapuci svojí mikiny na hlavu a vyšla z telefonní budky. Nikdo si mě nevšímal, nikdo mi nevěnoval sebemenší pozornost. Měla jsem teď před sebou spoustu času, kdy se budu toulat ulicemi a přitom pozorovat lidi. Pozorovat, jak se mění jejich nálada, jejich pocity, jejich aura a oni o tom nemají ani ponětí.

***

„Odemkni ty dveře!"

Choulila jsem se v rohu svého pokoje a oběma rukama svírala plyšového modrého králíka, jako by to bylo všechno na čem mi záleží. Brečela jsem. Slané slzy mi tekly dolů po tváři a nudle mi tekly z nosu, ale nechtěla jsem přestat. Dveře od mého pokoje se znovu otřásly, a uslyšela jsem tentokrát tátův hlas místo mámina.

„Začínám se zlobit, zlato. Otevři ty dveře a popovídáme si, ano?"

Ještě víc jsem začala brečet. Táta se neměl zlobit. Já to nechci aby se zlobil. Korálkově černé oči mého králíčka se na mě dívaly smutně. Zkoumala jsme ho ze všech stran, ale on nijak nesvítí. Nemá žádné barvy, jako pastelky. Nemění se jako duha na obloze a ani kolem něj nekrouží ti hadi, ale kolem maminky a tatínka, ano...