Stopařka

8.kapitola

Omlouvám se, že píšu, až po tak dlouhé době :( Nebyl moc čas, tak snad vám to kapitola na chvilku vynahradí.... :)

V pokoji zavládlo ticho. Nikdo nic neříkal. Mlčeli jsme a čekali na výpověď, která by měla přijít od Ethana, ale ten nevypadal, že by se k tomu odhodlal. Sebastien si hlasitě odkašlal a tím upoutal pozornost Ethana nervózně se vrtícího v křesle. Všimla jsem si několika letmých pohledů na Audrey a došlo mi, že Audrey s ním pravděpodobně něco projednává, jelikož jsem viděla, jak úponky barev strachu, nervozity a stresu opadávají a pomaličku se uklidňují až mizí docela. Ethan si vjel jednou rukou do vlasů než několikrát silně vydechl a vypustil vzduch, poté se zabořil do křesla.

„Dobře, udělám to. Pomůžu vám jakkoli to půjde, aby jste Britt našli."

Zaujala jsem v křesle, co nejpohodlnější pozici a soustředila se celou pozorností na Ethana. Takovéhle výslechy mi toho řekli nejvíc. Pomohli mi udělat obrázek o člověku, o tom jaký byl, nebo co vůbec dělal. Tím líp a rychleji, jsem ho pak mohla najít.

„Milovala knihy. Pořád jenom četla a každou středu chodila do knihovny a trávila tam celý den. Dřív musel někdo chodit s ní, ale když jsme oslavili narozeniny, tak musela chodit sama.....chodíval jsem tam s ní, ale ten den."

V pokoji bylo ticho. Naprosté ticho, kdy by byl slyšet i špendlík, kdyby dopadnul na zem. Myslím, že ve filmech by to nazvali nervy-drásající atmosféra. Zvykla jsem si nevnímat auru Sebastiena, nebo Audrey s Meghan, Cama a nakonec i Tylera. Takže mi nedělalo problém se dívat jen na Ethana. Ramena se mu zvedala a klesala pravidelnými, hlubokými nádechy. Na okrajích jeho těla se začala omotávat nepravidelná chapadla žluté barvy smíchávána se zelenou měnící si na odpornou močálovou barvu mizející do černé. Strach a nejvíce výčitky.... Zůstala jsem zticha po celou dobu, i když jsem cítila, že je zřejmé, jak Ethan bojuje se vzlyky. Cítil vinu...

„Můžeš pokračovat Ethane?"

Zachytila jsme pohled Audrey. Ona byla jediná, kdo věděl, co se mu odehrává v hlavě, i když jsem si nebyla jistá, jestli to udělala. A taky byla tady ta nejvíc empatická, nebylo překvapivé, když to byla ona, kdo se ujal role „utěšovatelky" Ethan se ani nepohnul, ale po chvíli se jeho nálada změnila. Nádechy se staly plynulými a zvedl hlavu se zavřenýma očima, jako by se snažil vybavit si vzpomínku.

„Byla to středa. Britt měla dobrou náladu. Vstávala brzo, jako obvykle. Společně jsme šli na snídani a ona zářila nadšením. Já ne......neměl jsem dobrou noc."

Poslouchala jsem, každé jeho slovo, ale víc mě upoutala změna barvy jeho aury při jeho vyjádření o špatné noci. V ten moment jsem uviděla záblesk tmavého odstínu fialové a zamračila se. Vídávala jsem tu barvu často....lež, ale nedala jsem znepokojení najevo a tiše vyčkávala.

„Nechtěl jsem jít s ní...upřímně knihy nejsou nic moc pro mě, i když ona měla vždy nějakou po ruce. Pohádali jsme se ohledně toho, že tam s ní nepůjdu, protože chci dokončit svojí práci. Ve volném čase jsem chodil na brigádu do jednoho zastrčeného obchodu s potravinami. Ona pak naštvaně odešla a....a už se nevrátila. Myslel jsem, že se vrátí, až vychladne. Nenahlásil jsem, že se nevrátila, ale když se nevrátila ani další den, tak....."

„Neměl by jsi se obviňovat Ethane. Udělal jsi, co se dalo. Teď už to musíš nechat na nás. Je ještě něco, co bys chtěl dodat?...."

Měla jsem chuť vykřiknout kvůli Sebastienovi hnusnou poznámku. Neobviňuj se?.....Haló?! Zmizela mu sestra, měl ohlásit zmizení okamžitě, ne čekat. To z něj dělá někoho, kdo na tom má svůj podíl... Schytala jsem od Audrey zuřivý naštvaný pohled a pokrčila rameny se zvednutím rukou neuniklo, to nikomu v místnosti, ale bylo mi to jedno. Cam vypadal, že má taky podobný názor, ale jako vždycky mlčel.