22.kapitola

8.4K 744 26
                                    

Ahoj :D Tak se omlouvám, že jsem nic moc nepřidala, ale snad už to bude dobré :D Známky uzavřené, blížící se volno a v úterý pro vysvědčení :D Snad se vám teda bude tahle kapča líbit :)

Procházeli jsme městem. Nikdo si snad nevšímal naší skupiny, kterou jsme tvořily. Prapodivné skupiny. Já vylíčila celou svou vizi o Alexovi a Holly Parkerové mezitím, co Cam s Tylerem jako obvykle naváděli nás všechny podle mapy ke správnému cíli. V dnešním případě k budově policie.

„Tak jak je to ještě daleko?"

Meghan z nás byla nejméně trpělivá. Ptala se každých pět minut. Tahle část města byla jiná. Modernější, luxusnější. Lidé se za námi otáčeli, protože naše oprané džíny a kalhoty s bundami nezapadali sem. Z každého jsem cítila opovržení nebo lítost. Což bylo hloupé. Lidé tady byly slepí vůči situaci na okrajích města. Slepí, hloupí a arogantní.

„Už jen pár bloků, Meghan!"

To zavolal Tyler zepředu ale Meghan to očividně nestačilo. Opět protočila očima a začala poskakovat po chodníku.

„To jsi říkal naposled taky, ale jsme tam Tylere?..ne. Dejte mi to prosím vás."

Bylo komické pozorovat Meghan, jak se cpe dopředu mezi kluky a vytrhává jí mapu z ruky. Myslím, že v jednu chvíli jí držela i obráceně a Cam s Tylerem nebyli dvakrát nadšení.

„Co hodláš udělat, až tam budeme?"

Z šťastné chvilky mne vyrušila Audrey. Šla po mém pravém boku na stejném chodníku zatímco Ethanovu přítomnost jsem cítila hned za sebou. Pokrčila jsem rameny.

„Mám svůj plán, nejdřív se tam, ale budeme muset dostat."

Audrey vedle mne přikývla, ale za jejím pohledem bylo něco, co jsme neviděla. Něco, co mi dělalo starosti.

„Audrey kolik toho víš?"

V žádném případě jsem nenaletěla na ten chabý úsměv, co Audrey na své tváři vytvořila. Na malou sekundu se v jejích očích objevil zvláštní záblesk, který ale rychle zmizel a byl nahrazen něčím jiným. Má pusa se otevírala, aby položila další otázku, ale přehlušila mne rychle jedoucí auta na silnici.

„Hej, lidi! To je ono!"

Hlavy všech včetně té mé trhly doleva přes ulici. Tam to bylo. Budova městského okrsku policie. Netyčila se ani tak do výšky, jako ostatní budovy, ale její modrá barva poutala příliš mnoho pozornosti. Poblíž žaludku se mi vytvořil nepříjemný pocit, když se můj zrak zaměřil na vchodové dveře.

„Tak jdete?!"

Ostře jsem zamrkala. Na semaforu naskočila zelená a já byla poslední, kdo ještě nevstoupil na přechod, zatímco ostatní už přecházeli. Rychle jsem v poslední chvíli přeběhla silnici a zamířila k budově v hlavním vedení.

„Nemusíš to dělat."

S rukama v kapsách a kapucí své mikiny hluboko ve tváři se mé kroky přibližovali ke vchodu do budovy a každý můj krok byl jistější. Ne, to co dělám je správné. Pro dobrou věc a mojí rodinu. Za mnou se pohybovalo dalších pět osob, ale byli jako jeden. „Ne, Audrey, já to udělat chci." To byla má poslední myšlenka předtím než jsem Audrey ze své mysli odstřihla a vystavěla si vysokou zeď uvnitř sebe, abych si své myšlenky uchránila. K otevření dveří a počátku mého plánu mi zbývalo ještě tak šest kroků. Prudce jsem zastavila, což zastavilo i hlouček za mnou.

„Hej, co se děje?!"

Meghanin dotaz byl umlčen, když jsem se otočila. Ostatní mě pozorovali a rozhodně nebyli jediný. I kolemjdoucí lidé sem tam přihlíželi na naší skupinu podezřele stojící před touhle budovou. Cítila jsem tu zvědavost skrz ně.

StopařkaWhere stories live. Discover now