Stopařka

20.kapitola

Tak dneska je to krátké :( Ale tak snad to nebude tolik vadit. Mám hromadu učení a stihla jsem  dopsat jen maličký kousek, co byl už rozepsaný z minula :( Pokud budu mít náladu a hlavně čas, tak zítra bych možná napsala další kousek, ale pochybuju, že to publikuju :/

Opravdu se rychle setmělo., když celá naše skupina proklouzla obřími dveřmi do temné chodby nebylo vidět ani na krok. Ethan jdoucí vepředu rozsvítil baterku a kužel světla osvětlil zdi a podlahu. V tichosti každý z nás pokládal nohu před nohu v tiché chůzi. Tam nahoře se něco stalo. Něco o čem mohl každý přemýšlet, ale jediné na co, jsem dokázala myslet já....byl Cam. Byla jsem natolik zahloubaná ve svých myšlenkách, že jsem narazila do Tylerových zad v okamžiku, kdy zastavil.

„Au, Tylere..promiň."

Poslepu jsem si vracela rovnováhu a uvědomila si, že všichni zastavili a dost nervózně se ošívají. Co to?...

„Doufám, že se vám váš malý výlet líbil, protože tohle jsem čekal pouze od Stopařky. Je pozdě. Zalezte do svých pokojů!"

Sebastienův hlas se rozléhal, jak celou chodbou, tak v našich hlavách, aspoň to jsem odhadovala podle toho, jak si každý začal třít spánky, hlavně Audrey pokorně sklonila hlavu a hnala se okamžitě chodbou pryč k pokoji do hlavní chodby. Meghan jí byla hned v patách. Pomalu a opatrně jsem zvedla hlavu, než jsem si v kuželu světla všimla stát známý pár bot, pokračující černými kalhotami, pak bílou košilí a známým obličejem s naštvaným výrazem. To vůbec nebylo dobrý. Já, Tyler i Ethan jsme se pohnuli jako jeden kolem Sebastiena. Stihla jsem udělat pouze dva rychlé kroky, než...

„Ty, ne Stopařko. Následuj mne do mojí kanceláře."

Zamrzla jsem v polovině pohybu a s nechutí se otočila. Zajímavé, jak mne Tyler i Ethan na okamžik stiskli rameno, když mne míjeli. Jo, podpora se bude hodit.... Ethanovi a Tylerovi kroky zanikly ve tmě a já zůstala stát na chodbě se Sebastienem sama. Nebylo to zrovna příjemné. Ze Sebastienova postoje vyzařovalo napětí a určité neklidné vlny, které se snažil potlačovat. Nervózně jsem s ezhoupla na patách a uvolnila vzduch z plic.

„Tak, kde jsi byl Sebastiene?"

Nedostalo se mi odpovědi. Místo toho se Sebastien otočil a zamířil chodbou k dobře známé místnosti. Zadržovala jsme dech, jak nejvíc to šlo a já věděla, že jsem v maléru od chvíle, co za mnou práskly dveře od kanceláře a zavrzalo křeslo, kam se Sebastien posadil.

„Vidím, že ses probrala docela dobře, Stopařko."

Neznatelně jsem kývla a přitom se mi začali potit dlaně. Já zírala na drahý koberec pod sebou a Sebastien studoval mne. Mohla jsem to vycítit.

„A jak vidím, tak jsi začala spolupracovat s ostatními. To je dobrá zpráva."

Znovu jsem kývla, ale zvedla hlavu, abych mohla na Sebastiena vidět. Přetlačovali jsme se pohledy, dokud jsme já neuhnula k oknu.

„Oni přišli za mnou, ne já za nimi."

„A dobře udělali. Je třeba s tím pohnout, a já potřebuju výsledky. O tom jsem s tebou ale mluvit nepotřeboval. Tušíš o čem s tebou chtěl mluvit?"

V krku mi narostl obrovský knedlík a oči se mi rozšířili šokem, když jsem dopadla do protějšího křesla naproti stolu. O mojí rodině.... Tu odpověď jsem našla v Sebastienově pohledu, nebylo o tom pochyb A Sebastien se opřel o lokty na stoly. Nespustil mne z očí.

„Ty máš se svým bratrem mnohem větší emocionální spojení, mělo by pro tebe být jednoduché najít stejnou krev. A podle mých informací tvé týdenní volná odpoledne měla jiné účely nejsem tušil...městský park, že?"