Stopařka

10.kapitola

Probudilo mne  ostré sluneční světlo, které pronikalo skrz okno. Unaveně jsem  se posadila a vnímala, jak mám ztuhlé celé tělo. Moje oči zaletěly k hodinám na stěně...7:35....Sakra, nestíhám.... V tu chvíli jsem byla naprosto probuzená. Zaspala jsem....kruci, kruci, kruci.....jen jeden den v týdnu a já zaspím...kruci! Naházela jsem na sebe čisté věci a ještě s napůl rozvázanými teniskami a bundou přehozenou ledabyle přes ramena vyletěla ze svého pokoje. Rozrazila jsem dveře, a běžela chodbou vpřed. Cestou jsem se snažila nezakopnout o svoje tkaničky a jako zázrakem se to dařilo....

„Stopařko!"

Měla jsem chuť začít znovu nadávat, a doufala, že pokud zmizím z dohledu dotěrného hlasu všechno bude dobré.

„Stopařko!"

Ani jsem se neohlédla, když jsem zahnula za roh a zapnula si svojí bundu až ke krku a přitom se bála podívat na hodinky na zápěstí. Stejně jsem to udělala....7:42.... Přidala jsem do kroku, a už jen odpočítávala metry k hlavním dveřím.  Za sebou jsem v tu stejnou chvíli uslyšela zvuk běhu.

„Hej, počkej!"

Vzala jsem za kliku a prudce otevřela. Světlo se vlilo do chodby a ukazovala tak důkaz jasného dne.

„Teď nemám čas, Ethane!"

Zakřičela jsem přes rameno a proklouzla dveřmi na denní světlo. Na nic jsem nečekala, a rozběhla se po chodníku cestou, kterou jsem dobře znala. Bála jsem se, že to nestihnu, ale vyhýbala jsem se kolemjdoucím, taky projíždějícím autům a dosedla na lavičku uprostřed městského parku přesně v....7:51....stihla jsem to. Měla jsem splašený puls, lapala po dechu a nohy měla úplně vyčerpané. Odpočítávala jsem vteřiny, a každá z těch vteřin se mi zdála nekonečně dlouhá, ale pak jsem to uslyšela. Ten smích, známý pisklavý smích. Bojovala jsem s pokušením se rychle otočit, ale neudělala jsem to. Jako pokaždé jsem si nasadila kapuci u svojí bundy a teprve pak se nenápadně otočila. Přes hlouček lidí jsem vyhledala tu osobu, kterou jsem hledala. Tu osobu, která se tak smála. Věděla jsem, že se směju při pohledu na něj. Měl teprve sedm, krátké černé vlasy s hnědýma očima s dnes naraženou kšiltovkou a oblečený do školní uniformy. Poskakoval po chodníku parkem a smál se.

„Jů! Tatí, dívej...veverka!"

Podívala jsem se směrem, kam ukazoval baculatý prst a spatřila malé černo-hnědé stvoření. Nechala jsem to být a znovu se vrátila ke svému zkoumaní. V chlapcových očích svítily jiskřičky radosti a v úsměvu se mu rýsovala mezera. Vypadl mu další zub...

„Ano, vidím. To je opravdu veverka, Alexi."

Ztuhnula jsem. Alex.... Kryla jsem si svojí tvář a zůstávala z povzdálí nepozorovaná. Mohla jsem vidět jen záda muže sklánějícího se u chlapce. V levé ruce držel chlapcovu školní aktovku a pravou chlapce objímal, když se dívali na veverku mizící v koruně stromu. Muž měl šedý oblek. Padnul mu jako ulitý, dělal jeho ramena širší a ukazoval na jeho postavení. Měl stejně černé havraní vlasy, jako byly ty chlapcovo. Sledovala jsem, jak Alex muže objal kolem krku a následně byl vysazen na široká ramena. Zavýskal radostí, až se na ně několik kolemjdoucích otočilo, ale oběma to bylo jedno. Věděla jsem, že už se to brzo blíží ke konci.

„Jó, tatí, rychleji, rychleji!"

Skrývala jsem úsměv při pohledu na smějícího se muže s chlapcem na ramenou, jak se proplétají lidmi a vzdalují se. Ve tváři muže byla radost. Sálala z nich obou ve vlnách barev, chlapcova aura byla čistá...bezstarostná, ale aura otce byla zakalená časem života, životem, zklámáním...zkušenostmi.

„Půjdeme na hřiště, tatí?!"

Oba se vzdalovali ke konci parku, ale urputně jsem se snažila zachytit odpověď.

„Po škole sem můžeš jít s maminkou."

Ano, slyšela jsem to..... Vstala jsem z lavičky a upravila si oblečení. Nespustila jsem pohled od vzdalujících se zad muže a chlapce...otce a syna. Měla jsem v plánu se otočit a odejít, abych nevzbudila příliš pozornosti, ale na poslední chvíli jsem zahlédla pohyb. Chlapec se otočil na otcových zádech a naše pohledy se střetly. Zpanikařila jsem, ale nedokázala jsem odvrátit pohled. Tak dlouho dokud mi malá ručka nezamávala. Zvedla jsem ruku a zamávala na zpět, když se na chlapcově tváři objevil obrovský úsměv. Neušlo to pozornosti otce. Skryla jsem se za nejbližší strom, když se muž otočil a rozhlížel se po okolí, když na chlapce mluvil. O chvíli později, už byli tak daleko, že mi úplně zmizeli z dohledu. Byl konec.....8:01.... Otočila jsem se a plynulými kroky jsem se vracela zpátky. Vůbec jsem se netěšila na to, co mě pravděpodobně čeká, ale stačilo mi vědomí, že ještě dneska Alexe uvidím.

Promiňte, že je to tak krátké :( Ale zase lepší než nic, ne :) Snad se vám to líbilo, i když je to krátké :) Budu ráda za votes popřípadě i komentář ;) A pokračování bude, co nejdříve, tak vydržte.....