Stopařka

27.kapitola

Promiňte, že kapitola je až dneska....včera jsem nestíhala :(

Uznávám, že jsem do těch dveří nemusela strčit takovou silou. Tvrdá rána se s ozvěnou nesla celým pokojem. Otočily se na mě čtyři páry očí s poněkud vyděšeným výrazem, já si i přesto užívala každou vteřinu. Mohla by to být, ta poslední...

„Máte přes tři minuty zpoždění."

Tyler se snažil aby jeho výtka zněla hrozivě, když napodoboval sebastienův hlas. Radostný lesk v jeho očích ho prozradil. Moje boty hladce klouzaly po podlaze a nesly se doprostřed místnosti, kde už byl připravený provizorní stolek a kolem rozmístěny židle s křesly pro mě tam bylo uprostřed připraveno to nejpohodlnější polstrované křeslo, jako trůn uprostřed. Musela jsem se usmát a něco mi říkalo, že to byl právě tylerův nápad. Nemýlila jsem se, když jsem si myslela, že už tam všichni budou. Byli. Audrey byla uvelebená v křesle z hnědé kůže po mé pravici, vedle ní se nervózně ošívala Meghan, pokračovalo to vysmátým Tylerem, vynechaným volným místem, které obsadil Ethan a zbývalo jediné místo vedle mé levé ruky. Camovo místo. V hlavě mi proběhla znovu celá konverzace, kterou jsem prožila před chvílí a podivný pocit se prohnal mou páteří. V pozadí byl slyšet rozhovor Tylera a Meghan o něčem čemu jsem nerozuměla a řetízek se mi houpal v dlani. Cam působil naprosto nezaujatě, když udržoval svojí obvyklou masku bez výrazu a hrál si s okrajem svých rukavic. Teprve, když má postava vstoupila do jeho zorného pole vzhlédl.

„Už jsi se vypovídala dost?...."

Rozhodně mě jeho slova zaskočila. Byl tam vztek?...Rozhodně. Slova za mými zády utichly a s nimi zhoustla i atmosféra. Jedna má část chtěla vysvětlit a napravit příčinu camovi nálady, ta druhá polovina mu ale chtěla vmést do tváře několik nepěkných slov na téma žárlivost. V tichosti jsem uvažovala, co mám odpovědět.

„Nech to být, nemá dneska zrovna svůj den."

Bylo až trapné mé zírání do stejně vzdorovitých párů očí, jako byly moje a fajn. Se zatnutými pěstmi, až se mi hladký kov zarýval do kůže jsem dala na audreyna slova a s těžkým žuchnutím dopadla do měkkého křesla. Vím, že tu bylo dost očí, co se na mě dívalo, ale má tvrdohlavost byla vždycky tak trochu problém. Jen na malý okamžik jsem se nahnula ke camovi a cítila, jak se trhaně nadechl.

„Ano pěkně jsem si pokecala, takže děkuju pěkně Came."

Vystřihla jsem ten nejlepší úsměv a odtáhla se od značně zaskočeného Cama. Byl čas konečně začít. Konečně to skončit. Křížek v mé dlani byl najednou jako rozžhavené železo. Stačilo najít jen Brittany Foxovou a pak to všechno skončí. Má mysl byla snad melancholická. Můj pohled pomalu obsáhl celý kruh. Každý z nich mi přirostl k srdci. Bále jsem se, že se to stane. Držela se zpátky ze strachu ale selhala jsem. Oni se stali mou rodinou, každý z nich. Došlo mi, že zběsile mrkám abych zahnala slzy. Ano, budou mi chybět.

„Dobrá, tak tedy začneme."

S hlubokým a posledním nádechem jsem zavřela oči a přívěsek sevřela pevně v dlaních. Bylo potřeba se soustředit .Jediné na co, jsem myslela byla Brittany Foxovou. Na její tvář s úsměvem, ale i příšernou tíseň, jakou jsem cítila...snažila se vžít do její osobnosti, ale po celé té době se nic nedělo. Kruci, no tak....to zvládneš... Na čele se mi od soustředění perlil pot, kříž v mé ruce byl polapen až v drtivém stisku. Musí to vyjít...už se mi to povedlo, tak proč to teď nevychází? ....V hlavě jsem srovnávala situace, kdy jsem navázala spojení s Brittany Foxovou. Poprvé jsem spala, podruhé jsem byla v bezvědomí, ale to nesouhlasilo s ostatními vizemi. Co tu bylo jinak?....