Stopařka

16. kapitola

:)

Tak jsem na sebe docela naštvaná, že mi trvalo týden přidat pokračování :( Ale musela jsem to udělat až teď....škola je teď ke konci volnější, ale bojuju za známky, takže nemám moc času na psaní :/ Sorry :( Ale vaše komentáře a votes a ta podpora mi hrozně pomohly, díky :D Takže snad se vám bude líbit tahle kapitola ;)

V celé místnosti byla dusivá atmosféra. Nedalo se tam skoro dýchat a já se jen snažila všechny vjemy ignorovat a srovnávala si všechno v hlavě. Třas rukou jsem skryla do rukávů mikiny a ve spěchu si kapuci svojí mikiny stáhla zpátky. „Viděla jsem tě v parku s tím chlapcem. Znáš Alexe." Tahle jediná věta se mi míjela pořád a pořád v hlavě.

„J-já, te-teda....omluvte nás."

Zbylo mi jen třeštit oči na odcházející pár do ložnice. Žena byla pevně rozhodnutá vtáhnout svého manžela do ložnice. Matka a otec... Tvrdé a tuhé polknutí prošlo mým krkem. Ne!... už ne! Válčila jsem se svými vlastními pocity a nechala se vytáhnout od Sebastiena na nohy do rovné polohy. Vlny uklidňování se přes mě přelévaly ve vlnách, a když to bylo příliš vyklouzla má ruka ze Sebastienova sevření.

„Jsem v pořádku, Sebastiene."

Mně ani sebastienovi nemohlo uniknout vzlykání tlumené dveřmi ložnice a podivný šepot. Nedokázala jsem to poslouchat a raději si nervózně proplétala prsty. Má mysl byla někde jinde, než měla být do okamžiku, než se kolem mého zápěstí bleskurychle obtočila silná ruka a má kapuce mi byla stržena z hlavy a vedle mého obličeje se objevil cizí předmět. instinkty mi velely vyškubnout se ze sevření a zavřít oči, ale já ztuhnula a strnula při pohledu na Sebastiena, který byl tím, kdo držel mé zápěstí a vedle mého obličeje držel rámeček z fotografií a těkal pohledem mezi snímkem a mnou. Sevření ještě zesílilo a já cítila několik pocitů najednou....vztek, zklamání, zradu a každý ten pocit společně s barvou se zařezával hluboko do mě.

„Jaká byla naše dohoda při našem prvním setkání Stopařko...nebo Katie?!"

Sebastienův hlas se mi přímo rozeřval v hlavě a já nedokázala zastavit přicházející vizi. Nemohla jsem to ovládat a Sebastien věděl, kam udeřit...

***

Celé nebe se mračilo tím, jak byli všude černočerné mraky. Máma by řekla, že je to hrozné počasí, smutné, omšelé, tmavé, a i dnes zahalilo oblohu, jako včera. Spustila jsem pohled z oblohy a přitáhla si kolena k tělu, jak jsem se snažila přitisknout se, co nejvíc ke starému kontejneru. Tohle bylo moje místo už třetí den. Oblečení mám špinavé, v mém batohu mám ještě kusy jídla, ale co mám dělat? Možná, že útěk nebyl nejlepší nápad... Země mne studila a já se jen děsila chvíle, kdy z nebe začnou padat obří kapky. Ne. Byl to dobrý nápad... Vzala jsem svůj batůžek a pomalu ho otevřela. Někde to tu bylo... Po chvilce šmátrání a hledání jsem v dlani držela složený malý papír. S třesoucími ho rozkládám a už teď vzlykám a tečou mi hloupé slzy. Maminka a tatínek... Zlobili by se na mě, kdyby věděli, že jsem tu fotku ukradla, ale já je potřebovala vidět. Oba se tam usmívají a jsou šťastní. Maminka má na nich šaty jako princezna celá v bílém a všude kolem jsou květiny. Tatínek jí pevně drží a tancují spolu, smějí se na sebe. Beze mně vypadají šťastnější. Maminka mi o té fotce říkala, nejsem na ní, protože jsem se ještě nenarodila, a bylo to správné..jsem divná a zničila jsem to. První kapky vody dopadly na papír a já fotku rychle složila a uklidila do batůžku. Byla mi zima, pršelo nejvíce za celé dny a mé slzy se na zemi míchaly s deštěm. Proč se to děje?...Proč mi nevěří, co vidím? Nemělo to cenu. Maminka říkala, že možná budu mít brášku nebo sestřičku, ale já nikoho nechci. Chci zůstat sama.