Stopařka

4.kapitola

Ta ulice byla tmavá a studená. Obloha byla šedá bez jakýchkoliv známek po hvězdách. Spíš to bylo zamračené nebe, ze kterého dostanete tak akorát pocit úzkosti. Domy kolem mě byly staré s oprýskanými zdmi a zrezivělými  požárními žebříky.  Proč nemůžu jednou skončit na slunný pláži?....Nebyla mi zima, ale to mi nebyla nikdy. Rozhodla jsem se pro metodu stopování ve spánku. Možná je docela rizikové usnout v mém pokoji na podlaze v kruhu ze svíček, ale pro posílení aury nejlepší. Neměla jsem na vybranou, takže jsem vyzkoušela všechny předměty, co jsem měla po ruce, teď jen zjistit čí auru jsem zachytila, že jsem se dostala sem.

„Haló?...."

Nesnášela jsem, když jsem dělala tohle. Obvykle se mi to stávalo náhodně. Šla jsem spát a pff.....byla jsem na místě, kde neexistovaly barvy a potkala toho na koho jsem usilovně myslela. Řeknu vám je nechutná představa, když jsem před rokem a půl pronásledovala ve snu jednoho najatého instalatéra. Na mojí otázku nikdo neodpověděl. Možná jsem se ještě pořádně nepoučila...nikdy se nikdo neozval.Uličkou jsem udělala několik kroků vpřed. Minula jsem kontejnery, které přetékaly odpadem a rozhlížela se po okolí. Neodhadla jsem jestli je tohle nějaká část města, ale nepoznávala jsem ji. Přitáhla jsem si bundu těsněji k sobě. Bylo mi líp...aspoň je to o dost lepší než kdybych usnula v pyžamu. Ulička se nacházela mezi dvěma vysokými činžovními domy, ale když jsem jí prošla dostala jsem se na chodník. Všude bylo mrtvo a prázdno, ticho. Nemohla jsem zamítnout jedinou možnost, koho bych mohla najít.....i když já tipovala Maxe McKinga, chudák jeho naivní manželka ho hledala už pár týdnů. Nedivila bych se kdyby se skrýval v tomhle zapadákově. Nebo možná ten kluk, co utekl z domova kvůli tomu, že nechtěl studovat?.... Přímo přede mnou přes silnici se rozsvítila neonová světla baru. Nápis problikával a vypadal, jako lampa proti hmyzu. Přitahovalo mě to tam....a já věděla, že jsem právě někoho našla.                                                                                                                                 Krokem jsme se vydala přímo ke vchodu.Vešla jsme dovnitř, když někdo vycházel ven.. Nevýhoda toho, když tohle dělám je to, že je tady všechno hluché. Hluché, černobílé a taky nehmotné. Už dávno jsem zjistila, že mě nikdo neslyší, nevidí a taky se mě nikdo nedotkne...stejně jako já jich. Podnik to byl jednoduchý, hned naproti mně se rozkládal bar za kterým obsluhoval barman pro pár hostů, spoustu stolů a židlí, které byly některé zvednuté a jiné taky ne. Bylo tam ještě několik zákazníků, kteří i teď seděli za stoly, i když se blížila zavíračka. Jak skvělé by bylo jít a jen se zeptat: „Zdravím, promiňte hledám někoho, buď to může být muž čtyřicátník, kterého hledá jeho žena, nebo taky sedmnáctiletý kluk skrývající se před studiem, nebo hádejte....delikvent za krádež, neviděli jste někoho z nich?...jo, a ještě možná malou holčičku. Ta by se taky hodila..." Ne to tady nejde. Jenže pak jsem ho uviděla. Až v rohu v tmavém koutu u sloupu se krčil pod přikrývkou z bundy. Jeho postava jako jediná vyzařovala slabé vlny zelené barvy. Ten kluk spal. Mám tě..... V jeho případu bylo jasné, že kdybych ho probudila a požádala ho aby mi řekl, kde je protože za měsíc má nastoupit do školy moc fungovat nebude, to bylo na mně. Rozhlédla jsem se a hledala známky něčeho podle čehož bych pak mohla tenhle podnik identifikovat.                                                                                                                                           Jenže pak se ten kluk začal budit. Cítila jsem to. Ten pocit v žaludku mi to potvrzoval a pohyb pod bundou taky. Jak úžasný načasování...tady se nedá pracovat..... Vyběhla jsem pryč. Prošla jsem dveřmi a skončila na ulici. Rozhlížela se po záchytném bodu..značce, obchodu, autu...něčem. A pak zaklela, když kolem mě všechno zčernalo a já otevřela oči do tmy. Do tmy ve známém pokoji osvětleným slabým světlem ze svíčky na svojí dece na podlaze.

***

Práskla jsem mapou města na stůl v Zašívárně, kde všichni seděli, jako každý víkend.

„Našla jsem ho!"

Všichni se na mě ze zvyku otočili. Tak to bylo pokaždé. Přijdu, oznámím koho jsem našla, odejdu.

„Kdo je to tentokrát?....."

Zastrčila jsem si modrý pramen za ucho a rozložila mapu. Trvalo mi asi dvě hodiny než se mi podařilo najít podnik a ulici, která odpovídala mé paměti.

„Ten, co utekl z domova."

„Hej, to má bejt ten sedmnáctiletej, co?"

Meghan byla dneska extra vyšňořená...teda aspoň víc, než obvykle na můj vkus. Ostatně moment.....všichni vypadali, jakože oblečení do normálního oblečení.

„Vy někam jdete?"

„Přejela jsem všechny pohledem, až nakonec  Cam se ujal slova.

„Jo, vlastně jsme chtěli jít ven na takovej menší okruh po městě."

Cama i ostatní jsem přeměřila pohledem. Někdy jsem s nimi chodila taky, ale je fakt, že dneska mě nepozvali. Cam se natáhnul k mapě a začal zkoumat místo, kam jsem předtím ukazovala.

„To je v té nejhorší části města."

Přikývla jsem. Bylo to tak. Oni tam nikdy nebyli, ale já ano. I ostatní se zaměřili na mapu. Meghan se v mapách nevyznala, což jsem věděla. Předstírala, že ví o co jde.

„Byla jsi s tím za Sebastienem?"

Ne, to jsem nebyla....zatím.

„Může to už vyřídit policie, ne?"

„Těžko...podle policejní databáze ho právě včera vyřadili."

Tyler si pravidelně našel skulinu do městského, počítačového systému, což se dost hodilo.  Cam po mě hodil postranní pohled. Pokrčila jsem rameny a vytrhla jim mapu pryč.

„Hej!....Co to děláš?...."

Složila jsem mapu a mířila ke dveřím.

„Odcházím.....toho kluka jsem našla v noci, když nevyrazím hned, tak mi může znova zmizet. Nemám náladu strávit další noc na podlaze."

„Sebastien tu není...za tohle tě určitě zabije."

Vyšla jsem dveřmi a zamířila chodbou. Byla jsem připravená jít ven hned teď. O moment později jsem slyšela, jak se dveře za mnou rozrazili.

„Stůj...jdeme taky!"

Zastavila jsme se a otočila. Meghan nebyla moc nadšená a u Audrey jsem toho moc nepoznala. Cam s Tylerem museli projít ke svým pokojům kolem mě. Uhnula jsem jim z cesty, přičemž Cam sklopil hlavu, když šel kolem.

„Chtěli jsme tě vzít sebou....."

Škubla jsme sebou a zamračila se na právě se zavírající dveře od Meghanina a Audreyina pokoje.

„Nestarej se, Audrey...."

Arghh, opravdu nenávidím, když  i někdo čte myšlenky...