Stopařka

18.kapitola 1/2

Tak nechci vás nechat čekat, tak dlouho, jako minule, takže tady je první polovina kapitoly a zítra (možná dneska během noci) bude druhá ;)

Bolely mne ruce, bolelo mne celé tělo, ale bolest byla dobrá. Dávala mi naději, že ještě stále něco můžu cítit.Celé tohle místo bylo špatné. Ty stěny, to vlhko. Jsem bez naděje. Jak dlouho jsem vůbec tady?...dny?..týdny?... Oblečení jsem měla vlhké od potu, slz, a vody. Vlasy zamotané a mastné. Co tu vlastně dělám?..proč já?

„Jdu za ní. Ty jsi tam byl minule. Třeba už ta mrcha bude konečně mluvit, co myslíš?..."

Znovu ten hlas. Automaticky se z mých očí začaly linout slzy o kterých jsem si myslela, že nejsem schopná, ale byl to omyl. Můj pohled byl upnutý na dveře naproti mne. Ozývala se ozvěna zlověstných kroků a z mého hrdla vycházely vzlyky. Nechci to. Na mých prstech chyběly všechny nehty a byly krvavé, ale to mi nezabránilo v tom, abych si je nekousala znova ve chvíli, kdy se dveře otevřely a dovnitř vešel ten muž v černém s kuklou na hlavě s otvory jen pro oči a ústa. Snažila jsem se couvat do samého rohu, ale útěk byl zbytečný. Ani zavřené oči mne neuchránily od strachu. Přibližoval se.

„Tak co?....už jsi dostala rozum?...máš snad hlad, nebo ještě stále budeš dělat blbou?"

Zavrtěla jsem hlavou a okamžitě toho zalitovala. Na mé tváři přistála první facka.

„Takže hraješ blbou. Máš to mít. Tobě to nedošlo?! Tady tě už nikdo hledat nebude, nikdo tě tu ani nenajde a neexistuje nikdo, kdo by tě hledal mrcho!"

Skrčila jsem se v klubíčku v prvním instinktu, ale bylo to marné. Pár paží mne vytáhl do stoje a hodil mne na tvrdou dřevěnou židli uprostřed místnosti.Ostrá bolest mi projela zátylkem. Zkoušela jsme křičet, cukat sebou, kopat, cokoliv pro mou záchranu, i když v hloubi duše jsem cítila, že tohle bude můj konec a ani tiché modlitby mne odsud nedostanou.

***

Po mém čele stékal pot a má ruka udeřila do něčeho tvrdého, když se ozval divný zvuk. Škubala jsem sebou, kopala a z mých tváří se řinuly slzy.

„Hej, co se děje?! Co je jí?! ..."

„Dělejte někdo něco!"

Ty hlasy. Poznávala jsem je, ale nerozuměla jim. Netušil jsem, kde jsem. Co se děje. Nic. Ale toužila jsem se osvobodit. Strach mi přímo svíral útroby a cizí síla držela mé ruce a nohy. Ještě více mne to vyděsilo.

„Ne, takhle ne. Pusťte ji. Zhoršujete to."

Cizí hlasy se vzdálili a všechno povolilo. Já jsem povolila a má hlava přepadla dozadu do měkkého materiálu.  V mé ruce jsem svírala tvrdý malý předmět, který jsme nehodlala pustit.

„Stopařko?..."

Ten hlas. Znám jej, ale kdo to je?...

„Vím, že mě slyšíš. Jsi v bezpečí. Jsi doma. Jsi to ty Stopařko. Nikdo jiný. Musíš se vymanit z toho. To nejsou tvoje pocity."

Tichý, ale uklidňující hlas mne táhnul z temnoty pryč. Jako by se přede mnou otvírala brána světla a pak se má víčka zatřepotala. Rozmazaný obraz obličej u mého nosu dostávala tvar. Přívětivé světle modré oči mi připadaly známé, ostré rysy obličeje, blond vlasy, starostlivý úsměv...Cam. On se vůbec nezměnil. Natolik jsem se ztratila v tom pohledu, že má dlaň se zvedla, abych přejela po tváři. Mé konečky prstů přejely po Camově bradě a on neuhnul. Vlastně to vypadalo, jako by si můj dotyk užíval a jeho oči zněžněly. Proč?... Vyrušilo mne hrubé odkašlání z pravé strany ode mne a já ruku okamžité odhodila a Cam se pohnul zjevně vyveden z míry. Mezi mnou a Camem proběhla rychlá oční komunikace a poté se Cam odvrátil. Zrak mi padnul doprava. Skvělý..stáli tam vyřádkování všichni. Audrey se mile usmívala, Meghan ta zírala s otevřenou pusou, Tyler se věnoval svému tabletu a na konci stál Ethan. Vypadal sklíčeně a ruce si držel blízko u hrudi. Vzepřela jsem se na loktech a porovnávala situaci.