Stopařka

5. kapitola

„OK, jste připravený, lidi?"

Dnes až moc optimistická Meghan přejela všechny pohledem. Každý byl převlečený do obyčejných věcí. Džíny, trička, a bundy plus k tomu dva batohy, které zrovna teď měl jeden z nich Cam a druhý Tyler.

„Sebastien nás za tohle, akorát zabije, až to zjistí."

Šla jsem poslední v zástupu, jako vždycky. Ulicemi města jsme chodili bez povšimnutí, jako skupinka puberťáků o kterou se nikdo nestará.

„Minule to neudělal."

Přihlásila se o slovo Audrey, která i přes to všechno kolem šla se sluchátky na uších. Cam s Tylerem šli v předu. Starali se o mapu a cestu, Meghan s Audrey za nimi a já byla ta, kdo to uzavíral. Vypnula jsem veškeré dění kolem a raději se koncentrovala na aury kolem. Žena, která tlačila kolem nás kočárek s dvojčaty, které se hlasitě hlásily o její pozornost vyzařovala záblesky zelené a červené barvy se žlutou. Bylo vidět, že je vystresovaná, ale zároveň šťastná a milující. Muž v obleku, který nesl kufřík v ruce a u ucha držel mobil a telefonoval se přímo obalil modrou barvou. Trpělivost a důvtip...

„Hej, Stopařko!"

Zamrkala jsem a svět se vrátil do normálních barev. Ulice se teď zdála hlučnější než předtím a více chaotická. Došlo mi, že jsem ztratila skupinu a teď byli o půl ulic vepředu než jsem byla teď. Mávali na mě. Dohnala jsem je ve chvíli, kdy zatočili za roh a cesta mohla pokračovat. Šli jsme asi další hodinu, za stálého fňukání Meghan o našem smýšlení nepoužívat městskou dopravu ani taxík a Tylerova líčení o poslední nejnovější verzi  jeho oblíbené počítačové hry. Poslouchala jsem, ale do diskuze se nezapojila. Začala jsem poznávat tu horší část města. Vlastně jsem se začínala trochu orientovat. O téhle části se vlastně nemluvilo, lidé se jí spíše rádi vyhýbali a dělali, že neexistuje. Bylo to stará opuštěná poničená část města. Co vím, tak to byla ta nejstarší část. Postupem let se zmodernizovaly okolní budovy a ze srdce města se stal zchátralý do očí bijící nepořádek a ostuda společnosti. Stahovali se sem chudí, bezdomovci, lidé, co chtěli být ve velkém ústraní, kvetla zde kriminalita jako o závod. Super místo pro pět teenagerů...

„Nepřipadá vám, že sem chodíme, až moc často? Za chvilku budeme moc všem tykat."

Meghan zamávala přes silnici skupince nám už známých tváří. Netřeba podotýkat, že to byla zrovna skupina, které se každý normální člověk vyhne.

„Ber to s nadhledem. Chodit kolem domů s velkýma zahradama a bázeny by nebylo takový vzrůšo."

Tyler si nadhodil batoh na zádech a soustředil se spolu s Camem na mapu.

„Poznáváš to, Stopařko?"

Všichni jsme zastavili a Cam ukazoval na vzdálenější konec ulice. Zaostřila jsem zrakem tam a rozeznala blikající neonový nápis. Ano.... Přikývla jsem a jako první jsem všechny vedla vpřed. Cam šel za mnou, pak Audrey, Meghan a poslední Tyler. Čím blíže jsme byli k tomu podniku tím víc jsem se snažila zachytit kousek aury, kterou jsem hledala.

„Dneska to uděláme jak? Je to sedmnáctiletej kluk. Dost pochybuju, že dobrovolně půjde nás následovat zpátky, nebo myslíte, že jo?"

Slyšela jsem, jak pak Tyler Meghan něco vysvětluje, ale moc jsem to nevnímala. Položila jsem dlaň na chladnou omítku zdi. Cítila jsem tu stopu. Je tam.... To uvědomění a jistota mě utvrdila, že po dnešku bude další případ, který zmizí ze seznamu. A přibyde další....Jemný tlak ruky na mém rameni mě donutil se otočit. Audrey mě pozorovala s otázkou v očích, i když už všechno věděla. Dotkla se mě, a to stačilo. Začala jsem promýšlet, co uděláme. Jaksi je jasné, že teď nás každý vidí, a přeci jen skupina pěti puberťáků před takovýmhle podnikem by mohlo být divný. Ukázala jsem prstem na Cama.