Lucky you found me.

7

Další díl! Doufám, že se Vam bude líbit:);) PROSÍM komentujte! Budu ráda za každy vás názor:).  

COMMENT + VOTE (?) ;)  

Dia Xx 

-----------------------------------------------------------------------------

Tohle ráno bylo zvláštní. Bála jsem se jít do nemocnice, že mi řeknou něco hrozného. Ale musela jsem tam, potřebovala jsem vědět, jak je máma na tom. Při pohledu z okna mě nálada klesla pod bod mrazu. Bylo zataženo a lilo jako s konve. Oblékla jsem si tmavé džíny, černé tričko s nápisem you'll never walk alone a bundu.

Malovat jsem se nemalovala, jen jsem si udělala vysoký culík. Popadla jsem kabelku, klíče od auta, obula jsem si conversky a s deštníkem jsem vyšla před dům.

Během chvilky jsem stála před nemocnicí. Zhluboka jsem se nadechla a vešla jsem dovnitř. Na oddělení byl klid. Zaklepala jsem na Jayin pokoj a vstoupila jsem. Byla tam sama a tvářila se smutně, ale přece jen šťastně. Pozdravila jsem jí a objala.

"Jak ses vyspala?" ptala se.

"Docela dobře" odpověděla jsem.

"Víš, Chris, tvoje mamka se v noci na okamžik probrala. Seděla jsem u ní hned potom, co jsi odešla. Lékaři mi to dovolili." řekla. To jsem nechápala, protože mně to zakázali a jí tam pustili?

"Volala tvoje jméno a řekla mi, že kdyby se něco stalo, máš se postarat o Iana." dodala Jay.

"Co, co by se mělo stát?" koukala jsem na ní a do očí se mi hrnuly slzy.

"Zlato, pojď ke mně." řekla mi a já jsem jí objala. Brečela jsem jí do košile, když se otevřely dveře a přišel lékař.

"Slečno Daviesová, pojďte se mnou." řekl stručně a já jsem hned poslechla. Vydala jsem se k pokoji, kde ležela.

"Můžete u ní zůstat 5 minut." pobídl mě, abych vešla. Jen jsem seděla a koukala jsem na ní. Nepohnula se, nic neřekla, jen ležela a vypadala, jako když spí. Držela jsem jí za ruku.

Tak strašně jsem si přála, aby mi řekla Grace nebo cokoliv jiného, co mně vždycky vadilo. Už jsem se od ní zvedala, když pohnula rukou a řekla:

"Grace, já to nezvládnu, ale pamatuj si, že jediná ty a Ian jste v něm (srdci) měli svoje místo. Nikdo Vám ho nevezme. Možná nepřežiju další noc, ale Vás dva budu milovat pořád, ať budu kdekoliv." řekla a znovu usnula. Dala jsem jí pusu na čelo a vyšla jsem ven. Tam stál lékař.

"Jediná varianta je transplantace. Prozatím jí necháme na přístrojích, ale nedělejte si velké naděje. Dárců srdce moc nemíváme." řekl.

"A ještě něco, odpoledne si můžete odvést domů svého bratra. Dostali jsme souhlas od vaší matky." dodal, poděkovala jsem a on odešel. Musela jsem se vrátit k Jay, protože jsem tam nechala kabelku. Od dveří bylo slyšet, jak se s někým baví. Otevřela jsem je a sedělo tam pět kluků. Všichni ze skupiny.

"Jen si vezmu kabelku." řekla jsem posmutněle a utřela si poslední slzu, kterou jsem nechala, aby mi stekla po tváři.

"Chris." vzdychla Jay a koukala se na mě. Liam mi uvolnil cestu, abych se k ní dostala a mohla jí obejmout.

"Ona to dokáže, věř mi." zašeptala. Jen jsem zakroutila hlavou, že ne.

"Odpoledne si odvezu Iana, tak tě ještě přijdu navštívit." řekla jsem jí. Vyndala jsem si z kabelky brýle na dálku a odešla jsem. Zavřela jsem se v autě a tam jsem se rozbrečela úplně maximálně. Na otázky typu: Proč ona? moje hlava neznala odpověď. Jediné, co jsem věděla, bylo to, že se musím dát dohromady už kvůli bratrovi. Rozjela jsem domů a každou minutu jsem sledovala mobil, kdy zavolá lékař s tím, že mají dárce.

Odpoledne jsem si vzala sedačku a chystala se zpět do nemocnice, když mě vyrušil zvonek. Za dveřma stál někdo, s kytkou růží před obličejem. Byl to Louis. Pozvala jsem ho dál.

"Chris, vím, že to je teď pro tebe hrozně těžký, ale přišel jsem ti něco nabídnout. Nastěhuj se ke mně. Budu ti se vším pomáhat, navíc bydlím blízko Jay, takže když si nebudeš vědět rady, můžeš za ní přijít." vyvalil na mě svůj návrh.

"Louisi, to nejde. Nemůžeš si domů nastěhovat neznámou holku s miminem na krku a vůbec.." přerušil mě.

"Můžu. Nikomu to vadit nebude. Harry řekl, že si zabere pokoj o patro víš, a klukům to vůbec nevadí. Bydlíme sice spolu, ale každý má část domu, ve kterém si může dělat, co chce. Chci vědět, že to všechno zvládneš." řekl odhodlaně.

"Louisi, víš, že malé děti tě nenechají vyspat, budu tam jen do počtu, za chvíli tě přestane bavit, že se budí několikrát za noc a že pláče." snažila jsem se mu vysvětlit překážky, které ho ale nezlomily.

"Vím to moc dobře, mám doma dvě mladší sestřičky, ale vždycky jsem to zvládal a zvládnu to i teď. V noci se s tebou budu klidně střídat. A kdyby něco, existují špunty do uší." zasmál se a tím mě přesvědčil.

"Dobře, ale až budu klukům vadit, řekneš mi to a já se odstěhuju." souhlasila jsem a na to jsme si podali ruku.

"Sbal si věci, Paul ti je odveze k nám." řekl mi. Do svého kufru jsem si vzala to nejnutnější, na co jsem si v tu chvíli vzpomněla. Přemýšlela jsem i nad školou, ve které jsem už zažádala o individuální plán. Kromě mého kufru a učení, jsem musela zabalit i Ianovi věci. Naštěstí jsem mamku doprovázela na ty kurzy pro matky s dítětem. Sice už jednou rodila, ale přece jen, bylo to dávno a opakování je matka moudrosti.

Brala mě tam i z důvodu, kdyby se mně stalo to co jí, tedy že otěhotněla tak mladá. Abych prý měla nějaké základy, které se budou hodit vždy. A právě nastala ta chvíle. Zabalila jsem oblečení, pleny a různé věci pro miminka. Postýlku složil Louis, stejně jako kočárek. Zezdola byl slyšet nejspíš Paul, jak říká Louisovi, že přijede ještě jednou a odveze přebalovací stůl.

Rozhlídla jsem se po domě a na čas mu dala sbohem. Zavřela jsem domovní dveře a klíče jsem předala Paulovi, aby se mohl ještě zastavit. Louis nasedl se mnou do auta a odjeli jsme do porodnice. Já jsem si vyzvedla Iana a Louis čekal u Jay. V sedačce jsem jí ho přinesla ukázat. Byl kouzelnej.

Když jsme šli všichni tři už domů, nakoukla jsem ještě k mamce, která na tom byla pořád stejně. Viděla jsem Louise, jak mi bere sedačku z ruky s tím, že ho ponese. Chytl mě okolo ramen a vyšli jsme ven k autu. Cesta nebyla dlouhá, jen zvláštní. Najednou jsem stála před obrovským domem plným kluků. Čekala jsem na to, až mě Louis zavede dovnitř....