Vybraná pro draka... ✔️

1.kapitola

Těší mě, jsem Thália z jedné z chudších částí země. Už mi je 18 let. Jsem sirotek, otec zemřel, když jsem byla malá, takže si na něj nevzpomínám. A matka zemřela před několika lety.

Bylo to jedné chladné podzimní noci. Byla už dlouho nemocná a doktor jí nedával moc nadějí. Ona však dlouho bojovala až nakonec mě zavolala ke své posteli. Naposledy mi převyprávěla legendu o dračím srdci a pak mi do dlaně vtiskla svůj náhrdelník. Poslední její slova byla.,, Buď statečná, silná, milá a pomáhej druhým. Mám tě ráda mé dítě."

Pak se jí zavřeli oči a její hrudník se zastavil. Jediné co mi po ní zbylo je náhrdelník s krásným měsícem s dvěma kruhy okolo a legenda o dračím srdci.

Tu legendu jsem milovala. Byla o dívce, která byla zrozena pro draka, měla rudé vlasy jako já a zelené oči. Teď když jsem starší tak mám podezření, že tu postavu matka kvůli mě upravila. 

Příběh

Když se narodila na obloze bylo prý vidět souhvězdí draka. Bylo jí souzeno vzít si draka. A tak se vydala hledat toho, za kterým jí táhlo srdce. Když ho uviděla divoce jí srdce začalo bít, jako by nebylo v její hrudi, ale v té dračí. Drak, kterého se vydala hledat byl k nenalezení prošla celý svět, až na konci svých sil, ho našla u modrého vodopádu. Cestou musela být statečná, silná a věrná svému srdci. Protože právě její srdce jí vedlo k drakovi. Cestou přešla celou zemi bránila se divé zvěři a pomáhala lidem. Když ho našla jejich srdce splynuli v jedno a oba se svobodně vznesli až k modravému nebi.

S touhle legendou mě maminka vždy ukládala do postele. Potom co zemřela jsem zůstala sama v domku v lese. Dobře jsem se o něj starala. Když jsem šla do města tak jedině ve svém černém plášti s modrými odlesky a kápí, Který mi ušila maminka když jsem byla malá. Nechtěla jsem nosit šátek jako ostatní dívky. Už 10 let nikdo neviděl barvu mích vlasů. Já vím, že je mám rudé jako plápolající oheň. A oči mám zelené jako zatravněná louka.

V naší zemi to chodilo asi nějak takto. Každá dívka nosila od malička šátek, nesměla ho sundávat jinde než doma. Jediný člověk, který ví jakou barvu vlasů mají všechny dívky v naší části země je Edgar Paul. Je to magistr naší části země. Když dívky dosáhnou 18 let a žádný dračí princ ještě není dostatečně starý, tak se na jaře koná slavnost, na kterou se dívky hezky ustrojí a do vlasů si zapletou květiny. Pak tancují a oslavují jaro a svojí svobodu. Jenže já vím i něco navíc, maminka mi řekla, že už se stalo, že neohlásili princovo plnoletost. V ten den, tedy přišli vojáci a vzali všechny příhodné dívky. Pokaždé je vezmou z jiné části země.

Každopádně ani tentokrát neoznámili zda je princ plnoletý, a tak jsem se rozhodla zůstat v lese. Jarní slavnost se koná zítra, takže přípravy už začaly. Zatím, ale můžu jako každý den jít do vesnice pomáhat potřebným a učit děti číst.

Je to velmi neobvyklé, že chudá dívka jako já umí číst, ale mě to naučila maminka, takže chodím do kostela ve kterém je sice málo knih a všechny jsem už četla několikrát, ale aspoň se můžu na chvíli ztratit v bájných a tajemných příbězích. A po domluvě s místními matkami učím číst 10 dětí z téhle vesničky. U děvčat se domnívají, že se lépe provdají a u chlapců chtějí aby mohli být posláni na studia.

Je ráno už se oblékám do svých krátkých květovaných šatů(viz.obrázek), které jsem si ušila a přes ně si beru svůj temný plášť. Udělala jsem si jednoduchý drdol aby mi náhodou nějaký pramínek vlasů nevypadl a vyrazila jsem. Ještě jsem zalila svou zahrádku na prosvětleném místě mezi stromy a pomalu jsem šla do vesnice. Není to daleko, ale než se dostanu přes všechny kořeny a větvičky na lesní pěšinku tak to chvíli zabere.

Nejprve jdu k místní pekařce, která už je starší šedivá paní, která ovšem nikdy neodmítne mojí pomoc. Ona je také jediná kdo ví jakou mám barvu vlasů u ní si sundávám kapuci abych mohla lépe pracovat.

,, Dobré ráno." pozdravila jsem ji při vstupu do pekárny.,, Ach božíčku vylekala jsi mě Thálie. Také ti přeji dobré ráno." Odložila jsem košík se zeleninou pro pekařku v síni a vešla jsem úplně dovnitř. Pekárna byla útulná, bíle vymalovaná se zářezy na zdi vedle dveří od měření dětí. Na zdi mezi okny vyselo malé zrcátko a na opačné zdi byli poličky s různými bylinkami a kořením. V pravém rohu byla pec a uprostřed velká pracovní plocha. A jako bonus tu vonělo čerstvé pečivo a droždí.

,, Co se tu tak rozhlížíš byla jsi tu už tisíckrát. A sundej si ten plášť s ním se ti bude špatně pracovat." vytrhla mě z přemýšlení pekařka. ,,Dobře už vám jdu pomoct." Rozepla jsem plášť a z pod kapuci mi vykoukly mé ohnivé vlasy, jak jim říkala pekařka.
Vždy na mě byla moc milá a za pomoc mi vždy dala čerstvý chléb.

Všechno bylo upečeno, v košíku jsem měla chléb a pekařce jsem nechala zeleninu. Ještě mi dala do dlaně skořicové rolky, které jsem milovala. A teď byl čas na čtení. Měla jsem půjčenou knížku jménem Tajemná dáma, kterou už jsem četla asi po sté a dnes jsem zní chtěla učit děti. Před východem z pekárny jsem nasadila kapuci, abych zakryla svou nezkrotnou hřívu a zelené oči. Jen co jsem došla na náves už na mě křičeli děti ze všech stran.

Seběhli se ke mě a křičeli jeden přes druhého.,, Co budeme dnes číst?" ,,Dnes jsem měl krupicovou kaši." a malá tichá holčička jménem Kira mě zatahala za plášť a zeptala se.,, Bude to něco o princezně?" usmála jsem se a sklonila se k ní.,, Ano dnes to bude o dívce, která se stala princeznou." kluci nesouhlasně zavrčeli. A malá Kira se usmála.

,,Tak co jdeme číst?" dětičky začali poskakovat, křičet radostí a souhlasně přikyvovat. Zašli jsme k řece kousek od vesnice kde byl klid a ticho. Chodili jsme tam vždycky. Děti si posedali kolem mě do půl kruhu a já jim přečetla začátek pak se střídali ve čtení až knihu dostala do rukou malá Kira. Už uměla pár písmenek, ale ne všechny, proto se na mě smutně podívala. ,,Ukaž pomůžu ti." vzala jsem si jí na klín a naučila jsem jí písmenko E. ,,Vypadá jako hrábě vidíš." Vysvětlovala jsem. Ona přikyvovala. Hned potom běžela zpět do vesnice, aby to řekla mamince.

Pak nastalo ticho a děti si začali něco šeptat. A tak jsem hned zareagovala.,, Co se děje?" všichni ztichli a šťouchali do malého kluka mezi nimi.,, Víš chtěli jsme se zeptat jakou máš barvu vlasů." překvapeně jsem na ně koukala moc dobře věděli, že nesmím sundat kapuci, ale stejně se zeptaly. Jelikož jsem věděla, že děti to nikomu neřeknou.,, Dobře, ale nesmíte to nikomu říct hlavně žádnému dospělému je vám to jasné? Bude to naše tajemství." Děti souhlasně přikývly a ještě víc se ke mě naklonily.
Tajemně jsem řekla rudé jako dračí oheň. Děti překvapeně koukaly a už neřekli ani slovo.

Pak jsem se vrátila do vesnice děti se rozutekli a já jsem se vydala domů, když za mnou někdo spráskl ruce.,, Děvenko ty už zase nemáš boty?" poznala jsem, že je to kovářka která mě vždy hubuje za to, že nenosím boty.,, Ne už je zase nemám, když mě je líp takhle na boso." řekla jsem a zatočila jsem se dokola.,, No dobře, teď se běž najíst. Jsi jen kost a kůže."

Chtěla jsem jí odpovědět, ale někdo se opodál zasmál...