Vybraná pro draka... ✔️

28.kapitola

Došla jsem si do komnaty upravit líčení. Když jsem otevřela jeden šuplík u stolu uviděla jsem tam černou šupinu byla to ta Sebastienova. Vyndala jsem jí a rozhodovala jsem se co s ní udělám nakonec jsem do ní udělala díru a protáhla jsem jí provázek. Ale na krk jsem si jí nedala nechala jsem jí v šuplíku. Možná jednou si jí vezmu. Řekla jsem do ticha.

Vrátila jsem se na zahradu, kde už pobíhali děti důležitých hostů a začala tu hrát i hudba u stolů s občerstvením stáli lidé a povídali si. Už od příchodu jsem na sobě cítila něčí pohled. Nemusela jsem dlouho hledat stačilo se podívat k místu kde seděl král a jeho synové. Sebastien na mě zíral chtěla jsem jít za ním, ale zastavila mě něčí ruka.

,, Ahoj sestřenko." pozdravil Benjamin.,, Ahoj nový bratránku." opatrně mě obja zdálo se, že je to pro něj nové. A pro mě to bylo také hodně nové jen tak obejmout člověka, který se stal ze dne na den mou rodinou.
,,Jak se ti daří?" zeptal se nenuceně.,,No mohlo by to být i lepší, ale nestěžuji si." zabloudila jsem pohledem k Sebastienovi, který nás s přivřenýma očima sledoval, ale jen do chvíle než k němu přiběhla nějaká dívka a objala ho. On se na ni mile usmál a vyzval jí k tanci.

,, Jak to jsou tu na tebe zlý?" usmála jsem se.,, Pojď se projít řeknu ti to." nejen, že jsem nechtěla aby to slyšel každý druhý člověk, ale nechtěla jsem se koukat na Sebastiena.,, Proč ne. " mykl rameny a vydal se semnou k cestičce vedoucí okolo zahrady. Chvíli jsme mlčeli,ale hned jak jsme se dostali do bezpečné vzdálenosti začala jsem.

Řekla jsem mu o dnešním ránu jak si ze mě udělala Monika služku, a jak se mě Sebastien nezastal mluvila jsem dál a dál až jsem se zastavila.,, No a to je asi vše." Ben na mě jen koukala nevěřil svým uším.,,To jako vážně? Ten Sebastien se k tobě takhle chová? Nezaslouží si tě Thálie. A měl jsem ti něco vyřídit. Jelikož jsi členem královské rodiny kdykoliv můžeš z celé téhle hlouposti odstoupit a vrátit se k nám na zámek. A pokud by jsi cokoliv potřebovala nebo chtěla odjet tak mi napiš osobně tě vyzvednu.",, Děkuji jsi moc hodný."

Později jsem se vrátila na zahradu mezi hosty. Procházela jsem se tam s knihou v ruce opět jsem si vzala knihu od krále tedy strýce Fredericka.
Procházela jsem se, když ke mě přišla malá holčička v růžových statickách s mašlí ve vlasech. Chvíli na mě jen koukala a neměla se ke slovu. Tak jsem si k ní přidřepla.,, Co pak je?" usmála jsem se na ní a čekala na odpověď.,, Máš zváštní barvu vlasů, ale moc se mi líbí já je mám jako slámu." řekla smutně.,, Děkuji. Nemyslím si, že je máš jako slámu máš je zlaté jako jedna princezna z pohádky jmenovala se Locika znáš jí?"

Holčička zakroutila hlavou, že ne.,, A chtěla by jsi jí slyšet?" usmála se a kývla.,, Ano prosím a jmenuji se Lusy."
,,Těší mě Lusy já jsem Thálie." podala jsem jí ruku a ona jí přijala pak jsem se zvedla a zamířili jsme na travnatou plochu nedaleko stolů s jídlem. Posadila jsem se a rozložila jsem si šaty malá Lusy se posadila naproti mě a udělala to samé. Začala jsem jí vyprávět příběh a v tu chvíli se k nám začali přidávat i další děti sedali si k nám a pozorně poslouchali a nejen děti, ale i dospělí se zastavovali a poslouchali. Děti se smáli a  bojovali s princem, který chtěl zachránit Lociku z vysoké věže.

Když jsem skončila děti chtěli další. Jejich rodiče jim říkali ať neotravují, ale já řekla, že budu ráda vyprávět další. Všimla jsem si, že mě s úsměvem sleduje Sebastien i Ben. A s úšklebkem na mě koukala Monika. Přestala jsem je vnímat a dál jsem vyprávěla. Po chvíli se u nás objevila Trisa s talířem skořicových rolek. Podala mi ho a já nabídla dětem, ty se na to sesypaly takovým způsobem, že mi zůstala jedna poslední. Usmála jsem se a prázdný talíř jsem s díky podala Trise. Ta se uklonila usmála a odběhla pryč.

,, Jste moc milá princezno, že jste je takto zaměstnala aspoň se tu nemotali pod nohy." řekla mi baronka z nedalekého hrádku a maminka Lusy.,, Není zač baronko ráda jsem byla s dětmi. Už mi to chybělo tam kde jsem bydlela jsem učila děti číst. A teď už jsem neměla komu číst a koho učit takže tohle bylo moc milé." usmála jsem se na baronku a vzpomněla jsem si na malé děti z vesnice.

,, A kde jste žila před tím?" zeptala se najednou baronka.,, V jedné malé vesnici měla jsem svou chaloupku v lese a plno dětí které jsem učila pomáhala jsem tam místní Pekařce. Abych řekla pravdu trochu mi To chybí." posmutněla jsem při vzpomínce na Pekařku a ostatní lidi z vesnice.,, Chápu vás jste daleko od domova a chybí vám blízcí lidé."zmohla jsem se jen na přikývnutí.

Na večer jsme se přesunuli dovnitř. Sedím u stolu nedaleko Sebastiena ,který ze mě nepouští oči. Snažila jsem se ho ignorovat, ale jeho pohled jsem cítila až moc dobře už mi to lezlo na nervy. Pokud semnou chce mluvit má zamnou přijít a ne na mě zírat. Už jsem toho měla dost zastavila jsem Sandru u prostřed věty a vydala jsem se za Sebastienem. Došla jsem k němu, ale než jsem mu stačila cokoliv říct vytáhla ho na parket nějaká dívka. Smál se na ní a o něčem si povídali neskutečně mě to vytáčelo byla to ta samá jako dopoledne venku.

Proč mě to tak vytáčí? Jsem na něj přece naštvaná ne?

Rozhodla jsem se, že si zajdu na zahradu už byla tma a tak jsem si u dveří zula boty a šla jsem bosa. Došla jsem na krásnou travnatou plochu kde jsem se nejdřív posadila, ale pak jsem usoudila, že když si lehnu bude to lepší. Pozorovala jsem hvězdy a měsíc na obloze nebyl ani mrak takže jsem viděla všechno. Najednou něco strašnou rychlostí přeletělo přes oblohu. Překvapením jsem se posadila  a zkoumala jsem co to je.

Už se to, ale neobjevilo. Za mnou se, ale objevila mě dost známá osoba dal mi své teplé dlaně na mě paže a přejel s nimi nahoru a dolů pomalu se za mě posadil ,ale nic neříkal. Proto jsem se na něj otočila a kousavě se zeptala.,, Co tady děláš už tě nebaví tančit s tou dívkou? Vypadalo to, že se skvěle bavíš." On si povzdechl a podíval se na mě tím nejsmutnějším pohledem.