Vybraná pro draka... ✔️

4.kapitola

Jenže....jeden z nich si lehl tak, že koukal přímo na mě. Šťouchl do toho druhého a ukázal mým směrem. Rychle jsem si sbalila věci a hodila jsem si brašnu přes rameno. Pak jsem si připravila luk a natáhla tětivu s šípem.

Jeden se s úšklebkem usmál a klidným hlasem řekl.,, No tak ještě si ublížíš, určitě z toho ani neumíš střílet. Odlož to a slez dolů. Nemusíš se bát nic se ti nestane." pak se zvedli a šli k mému stromu. Já jsem na ně zařvala. ,,Ještě krok a jeden z vás to má v hlavě!" oba se nahlas rozesmáli. Nedali si říct a došli až k mému stromu zamířila jsem, ale klepali se mi ruce takže, když jsem vystřelila trefila jsem sice jednoho z nich, ale ne do hlavy, ale do ramene.

Ten, který byl zasažený padl k zemi, ale ten druhý chytl strom oběma rukama a začal s ním třást. Nečekala jsem to, a tak mi spadl luk a já se snažila zuby nehty držet větve na, které jsem seděla. On se usmál a začal na mě mluvit.

,, No tak holčičko stejně musíš slézt umřeš tam hlady. Já si tu klidně počkám. A nebo víš co?... Hej tady pomocte mi!! " zakřičel na další vojáky, kteří přišly a já už byla v koncích došly mi síly a podjela mi noha, takže jsem se držela jsem rukama všichni ti vojáci pode mnou chytli strom a začali s ním ještě víc třást. Už mi povolila jedna ruka a ta druhá od toho neměla daleko. Jedno zatřesení...druhý a pak mi povolila ruka a já se akorát připravovala na tvrdý pád.

Naštěstí mě jeden mladý voják chytil. Ale netvářil se tak jako ty ostatní vůbec ne vítězně naopak opravdu smutně. A tiše řekl.,, Jste v pořádku?"
Pak mě postavili na zem.,, Asi ano." Vedli mě do vesnice. Kapuci mi stále nesundali chtěli s tím počkat až do vesnice. Vedl mě ten mladý voják. Lépe jsem si ho prohlédla měl světlé vlasy, a tmavé až černé oči a krásný, ale smutný úsměv.

Když jsme vycházeli do vesnice všichni utichli. A Kat na mě koukala jako bych právě spadla ze stromu. Což se mimochodem i stalo. Dovedli mě doprostřed vesnice dva vojáci mě drželi za paže a ten třetí mladý mi sundal kapuci. Celá vesnice zalapala po dechu. Pohledem jsem vyhledala nejdřív Kat, které stékala slza po tváři. Pak jsem zabloudila k Serafin ta se jen vítězně smála, ale nešlo si nevšimnout její částečné překvapenosti nad mými vlasy.

Nejvíc mě, ale překvapil ten mladý voják. Byl opravdu překvapený. Což mi přišlo zvláštní vojáci přece věděli jakou barvu vlasů mám. Pak jsem si, ale všimla, že se mi kouká do očí.
Náš oční kontakt přerušil nejspíš velitel. Zařval na celou vesnici.

,,Pokud už nikdo nehodlá utíkat...tak bych rád vyrazil na zámek". Nechal delší pauzu uprostřed věty a významně se na mě podíval.,, Každý voják má na starost jednu dívku. A tu zrzku nechám tobě a zavaž jí tu ruku!" ukázal na mladého vojáka a na mě. Až po nějaké chvíli jsem si uvědomila, že mi teče krev z pravé dlaně. Vojáci co mě drželi mě pustili, protože šli pro další dívky.

,, Pojď semnou prosím. Nechci ti ublížit proto tě prosím, aby jsi spolupracovala." řekl ten mladý voják potichu.,, Dobře." nechtěla jsem odporovat, aby z toho neměl někdo z nás dvou problém. Došli jsme nejspíš k jeho koni. Z brašny na pravém boku koně vytáhl kus bílé látky a řekl. ,,Natáhni ruku ošetřím ti to." Bez odmlouvání jsem k němu natáhla ruku a on mi jí opatrně obvázal ta rána se táhla od lokte až do dlaně už to začalo přicházet k sobě takže to i pálilo.

,, Hotovo." usmál se a pomohl mi na koně. Pak si nasedl přede mě.,, Jinak jmenuji se Sebastien. A prosím, aby jsi se chytla mého pasu jinak bys mohla spadnout." ,,Já se jmenuji Thálie." bez odmlouvání jsem se ho chytla a ona se rozjel.,, Těší mě." pak jsme jeli dlouho v tichosti. Proto jsem začala pozorovat dívky okolo některé vypadali vystrašeně některé zase flirtovali s vojáky. Jen mi jsme jeli v tichosti.

Snažila jsem se najít Kat, ale nikde jsem jí neviděla, buď byla někde vzadu nebo úplně vepředu. Měla jsem o ní strach.
Neustále jsem se otáčela a rozhlížela až si toho všiml i Sebastien.,, Děje se něco?" nevěděla jsem co nebo jak mu to mám říct. Ale nakonec jsem se nadechla a řekla jsem mu to.,, No někde by tu měla být moje kamarádka Kat, ale nikde jí nevidím mám o ní strach." chvíli nic neříkal, ale pak se odhodlal a řekl.,, Nemusíš se o ní bát bude v pořádku. Na zámku se s ní uvidíš." trochu klidnější jsem mu poděkovala a dál jsme jeli mlčky vstříc zámku.

Jeli jsme celou noc velitel totiž nechtěl další zdržení. Bolelo mě celé tělo nemohla jsem se ani hnout. Nad ránem se na obzoru objevil zámek. Byl krásný, nikdy jsem tu nebyla nejspíš proto mě to tak ohromilo. Ostatní nevypadali vůbec překvapeně jen nějaké dívky, které se stejně jako já nehnuly z místa kde vyrostly.

Když jsem se znovu rozhlížela po dívkách kolem rozeznala jsem ty bohaté od těch chudých dost snadno ty bohaté měli totiž většinou své slavnostní šaty vyšívané zlatými nitěmi nebo tam měli korálky ze skla. A také měli šaty z drahých látek. To chudší dívky své slavnostní šaty měli většinou v pastelových barvách. Měli je také z hezkých látek, ale bylo poznat, že nejsou až tak drahé. To já byla někde mezi měla jsem na šatech skleněné korálky, ale byli z levné látky.

Do zámku to bylo ještě nějakou tu chvíli a mě únavou z dlouhé cesty začala padat hlava. Snažila jsem se jí udržet jenže pak mi klesla na Sebastienova záda poslední co jsem slyšela bylo Sebastienovo.,, Zastavte!"

Když jsem se probudila neseděla jsem za Sebastienem, ale před ním. Nohy jsem měla na jednu stanu a hlavu jsem měla opřenou o jeho levou ruku, kterou svíral otěže. Otevřela jsem oči úplně a všimla jsem si Sebastienovo pobaveného úsměvu. ,,Jak jsi se vyspala?" opět byl milý a zdvořilý.
,, Myslím, že jsem se vyspala.... jako na hřbetu koně." usmál se a dodal.,, A v náručí vojáka." usmála jsem se na něj stejně jako on na mě a jen jsem přikývla.

,,Jsme tu, vítám tě na zámku Selliver."