Clarke&Clavier - Pro(v)dáno/Cz - 1D story

Michelle - Prostě Harry

Dnes je den, kdy po delší době vyrazím ven ve společnosti muže, co není Louis. Tak trochu nevím, co mám od toho čekat. Už jako malá jsem milovala výstavy, dost dlouho jsem se umění chtěla věnovat, než mi otec rázně vysvětlil, že musím mít nějaké smysluplné zaměstnání, a protože jsem jedináček, neměl by komu předat firmu.

Přípravě věnuji dost času, když chodím do práce, obvykle se vypravuji stylem šup šup, ale dneska jsem prostě chtěla zapůsobit. Harry dorazí přesně na čas.

"Páni, vypadáš vážně skvěle," řekne mi na uvítanou.

"Díky, ale nechápu, proč to říkáš tak překvapeným tónem."

"No, možná proto, že ses takhle vyfikla kvůli mně," hodí po mně tím svým úsměvem.

"Nemůžu jít přeci na vernisáž oblečená jako vandrák," ohradím se, ačkoliv má možná pravdu, z části je to asi kvůli němu.

"To asi nemůžeš, půjdeme?" připustí nakonec.

"Jen si vezmu kabelku."

***

Harry mi odnese kabát do šatny a přinese mi sklenku šampaňského. "To, aby se nám na ty obrazy lépe koukalo," pak mi nastaví rámě a jdeme dovnitř.

"Á, pan Styles, tady Vás máme a vidím, že jste si přivedl přítelkyni, kdo je toto rozkošné stvoření?" zašvitoří na nás jakýsi muž, vzhledem k tomu, že na sobě nemá oblek, ale svítivě žluté sako, usoudím, že je to jeho výstava.

"Michelle, tohle je Patrick Oliverez, autor této výstavy, Patricku, tohle je Michelle Clavierová," představí nás Harry, fakt, že jsme jenom kolegové z práce, opomene zmínit.

"Velice mě těší, užijte si výstavu, budu chtít znát Váš názor," pokyne nám směrem do sálu.

"No, můj názor je, že jsou to pěkné mazanice, podívej se na tohle Muž plnící si pero," přečte Harry název jednoho díla "žádného muže ani pero tam nevidím," se zdviženým obočím se obrátí na mě.

"To je abstraktní umění, nemůžeš to brát doslova, chce to představivost," usměju se na něj a pak mu poskytnu několik typů, co má říkat, kdyby se ho někdo ptal. Celkově jde o velmi povedený večer, obrazy vůbec nejsou špatné, pokud pominu některé zvláštní názvy. Harry se striktně drží mých typů, a když se na něj Patrick otočí s doplňujícími otázkami, Harry se raději obrátí na mě. Díky svému koníčku jsem schopna Patrickovi odpovědět více než uspokojivě. Harry se omezí jenom na přikyvování.

"Jsi v tom vážně dobrá, moc ti děkuju, že jsi šla se mnou," řekne mi Harry, když už sedíme v taxíku směrem domů.

"Šla jsem ráda, bylo fajn si zase jenom tak vyjít," usměju se na něj. Harry galantně zaplatí taxík a jde mě vyprovodit až ke vchodu do mého bytu.

"Michelle, ještě jednou se ti chci omluvit za své předchozí chování, bylo to vážně nevhodné, vím, že si říkala, že mi odpouštíš, ale mám pocit, že si to řekla jen proto, aby si ode mě měla pokoj," usměje se.

"Tak troch máš pravdu, ale už jsem ti odpustila, jsem ráda, že nejsi takový, jaký jsem si myslela, že jsi." Ani mu nelžu, opravdu se za těch pár dní můj názor na něj změnil.

"Vážně?" vypadá, že mu má slova udělala radost.

"Vážně," přikývnu a odemknu svůj byt.

"V tom případě ti popřeju dobrou noc a radši se budu pakovat, aby sis to nerozmyslela."

"Dobrou noc, Harry," popřeju mu.

Chvilku mě hypnotizuje očima, moje srdce v tu chvíli začne bušit o něco rychleji. Pak se šibalsky usměje, zřejmě vidí, jak jsem vyjukaná: "Dobrou noc, Michelle."

Když už je pryč, napadne mě, že jsem tak trochu doufala, že se něco stane. Z Harryho proměny jsem trochu mimo, není špatný, vlastně je celkem fajn. A takhle nějak to většinou začíná, Michelle, tohle zavání malérem.