Clarke&Clavier - Pro(v)dáno/Cz - 1D story

Michelle - Nemůžu ti odpustit

„Michelle!“ zařve Louis za dveřmi a zabuší na ně, div je nevyrazí z pantů.

„Co je?“ otevřu mu dveře, s bojovným výrazem ve tváři.

„Vysvětli to!“ hodí po mně noviny. Chvíli zírám na titulní stránku, než stihnu jakkoliv reagovat, dorazí udýchaná Emily.

„Radši jdi, tohle je jen mezi náma,“ řekne jí Louis. Emily na něj nijak nereaguje a tázavě se podívá na mě, na souhlas přikývnu a ona váhavě odejde.

„Pojď dál. Nemusí tě slyšet i sousedi.“

„Tak, co mi k tomu řekneš?“

„Nic, řekla bych, že sis už názor udělal, nebo to chceš slyšet i z mého pohledu?“

„Myslíš, že je k tomu, co dodávat? Podle mě ty obrázky hovoří dost jasně.“

„Obrázky možná ano, ale víš, jak mi bylo, když si prásknul dveřma? Já ti to řeknu, cítila jsme se hrozně, že jsem ti ublížila, což jsem nechtěla, chtěla jsem být jenom upřímná, myslela jsem, že to oceníš, ale ty jsi takový paličák Tomlinsone, vnímal si jen svojí pravdu a ještě si řekl, že si dáme pauzu, znělo to, jako by ses se mnou rozešel. Jako by ti na mně už nezáleželo.“

Do očí se mi derou ty protivné slzy, nechci, aby mě takhle viděl, jako chudinku. Zlost, jako by z něj úplně vyprchala.

„Michelle, omlouvám se, máš úplnou pravdu. Choval jsem se jako blbec a ublížil jsem ti, mrzí mě to. Věděl jsem to hned, jak jsem odešel, ale naštvalo mě to, řekla si mi to tónem, jako, že už se mnou nechceš být. Potřeboval jsem chvíli přemýšlet. Odpustíš mi?“

„Já nevím, tuhle část tvého já neznám, nikdy si se ke mně takhle nechoval, jednal si se mnou jako s věcí, když si na mě před chvilkou křičel, byl si někdo úplně jiný. A já nemůžu odpouštět, když se ti to hodí. Ne hned,“ zašeptám, ale říkám mu to přímo do očí.

A zdá se, že to chápe. „Dobře. Dám ti čas, aby sis to rozmyslela. Myslím, že bude lepší se nějakou dobu nevidět, nebudu chodit na žádné akce, kde bychom se mohly potkat, když se budeš chtít ke mně vrátit, budu rád, když ne, pochopím to.“

Lehce mě políbí na tvář a odejde. Nevím, co si o tom mám myslet. Udělal to kvůli mně, sobě, svojí image? Zavolám Ems, že je vzduch čistý a ona se vrátí i se surovinami na polévku, která nás obě postaví na nohy. Opět jí vyklopím, co se stalo, ale už nebrečím, jsem ráda, že se to vyjasnilo, alespoň takhle, ranil mě, nemůžu se tvářit, jako by se nic nestalo.

Možná měl právo odejít, ale řvát na mě jak na malou školačku, co nepřinesla domácí úkol? Takhle se mnou jednat nemůže, ani on, ani nikdo jiný. Po prohýřené sobotě jdu spát už v sedm večer, nikdo nesmí v práci poznat, že se něco děje.

Hned po příchodu na recepci si uvědomím, jak směšné bylo si nalhávat, že nedělní bulvární přílohu nikdo nečte. Naše recepční se tváří náramně spokojeně, hlasitě mě pozdraví, to aby, si všimli i ostatní, že jsem dorazila a s účastí mě poplácá po rameni.

Nejradši bych po ní něco hodila, můra jedna. Je mi z toho nanic. Všechny ty falešné úsměvy mladých žen, které mi Louise záviděly a teď mě prý litují. Navíc Emily je u soudu, takže nemám příležitost postěžovat si. Abych se vyhnula všem rádoby soucitným komentářům, ani nejdu na oběd. O půl jedné někdo zaklepe na dveře mé kanceláře, je to Harry.

„Jestli mi jdeš říct, jak je ti to líto, ušetři si námahu,“ štěknu na něj bez pozdravu.

„Všiml jsem si, že jsi nešla na oběd, tak ti něco nesu.“ Podává mi krabičku a k ní i balíček mé oblíbené čokolády. „Právník musí mít energii,“ usměje se. Ve dveřích se ještě otočí a řekne: „Vykašli se na ty jejich komentáře, mají radost, protože ti všechny tajně závidí.“

„A co, to, že jsme se rozešli?“

„Ne, to, že jste spolu chodili, kdo by nechtěl úspěšného pana politika. Tak si dej, ať ti to nevychladne,“ mrkne na mě a odpluje z kanceláře. Musím říct, že to, že mi přinesl oběd, mě mile překvapí, je to od něj hezké, možná se chce vážně chovat slušně, můžu to s ním alespoň zkusit.